„Migrační krize“ pokračuje. To je terminus technicus médií i politiků. Zažíváme podle vás skutečně krizi, jestliže se podíváme například na nesrovnatelně vyšší číslo z podzimu 2015?

Počet lidí prchajících do Evropy přes Středozemní moře je nejmenší za posledních pět let. Podle nejnovějších dat od UNHCR se bavíme o zhruba 64 tisících lidech od ledna 2019. Oblast centrálního Středomoří ale nadále zůstává nejsmrtelnější uprchlickou trasou na světě. Jen letos tam zemřelo nejméně 600 mužů, žen i dětí, především kvůli absenci jakýchkoliv pátracích a záchranných operací během první poloviny roku. My takovou situaci jako humanitární krizi rozhodně vnímáme. Proto jsme se do regionu v červenci vrátili.

Přicházejí zejména afričtí migranti a zejména z Libye, kde se také soustředí nejvíce pašeráků lidí. Někteří z nich však po dohodě s italskou vládou změnili stranu –  stali se členy milicí, které naopak bojují proti tomu, aby uprchlíci odpluli. Často ovšem dost nevybíravým způsobem... jak se díváte na podobná opatření?

Podmínky v libyjských detenčních centrech jsou něco, co si běžný člověk žijící v našich geografických šířkách dokáže jen stěží představit. Mrazivá svědectví si v tomto ohledu vyslechl například náš lékař Lucca Pigozzi po konci jedné ze záchranných operací lodi Ocean Viking: „Lidé včetně nezletilých dětí popisují, jak byli mučeni elektrickými šoky, biti zbraněmi a holemi, nebo páleni roztaveným plastem. Podle svých slov stále cítí bolest od ran a jizev, které si z Libye přinesli.“ Lékaři bez hranic nemohou s dobrým vědomím a svědomím podpořit nic, co kohokoliv vystavuje takhle brutálnímu způsobu zacházení.  

Zde ovšem přichází na řadu velký otazník: neziskové organizace údajně kolaborující s pašeráky. Lodi neziskovek loví uprchlíky dokonce přímo v libyjských vodách...

Já mohu mluvit pouze za Lékaře bez hranic. Naše týmy s pašeráky nikdy nespolupracovaly, nespolupracují a spolupracovat nebudou. Veškeré záchranné akce provozujeme v mezinárodních vodách v centrálním Středozemním moři mezi Libyí, Maltou a Itálií, kde se pohybuje většina plavidel v nesnázi. Obvykle hlídkujeme v oblasti 24–40 námořních mil od libyjských břehů. Řada zachráněných strávila na moři v chatrných člunech bez vody a bez jídla tři nebo čtyři dny.

Pane řediteli, kde vlastně vezmou uprchlíci peníze na cestu, tedy sumu pro pašeráky, jestliže ve své zemi skutečně umírají hladem?

Hlad není jediná věc, před kterou lidé utíkají. Složitá bezpečnostní situace, epidemie smrtelných nemocí, domovy zničené v důsledku přírodních katastrof. To jsou jen některé další důvody, proč člověk musí někdy hledat naději na lepší budoucnost pro sebe a svoji rodinu v jiných zemích. Nejčastější příčinou, která lidi donutí opustit svůj domov, je ozbrojený konflikt a v takovém případě lidé často prodají veškerý svůj majetek, aby cestu do bezpečí mohli absolvovat.