„Jsme se nějak dozvěděli, že se chystá nějaká demonstrace a pár kamarádů tam taky šlo. Ani nevím, odkud to přišlo. A byl to pro nás úkaz. Policie tam nebyla, nechala nás projít hlavou. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se to možná změní,“ vyprávěl Pánek, jak se dostal na srpnové demonstrace v roce 1988. Palachův týden o pět měsíců později to již tak poklidné nebylo.

„Bylo to dost ostré. Nejhůř na mě psychologicky působili ti psi, kteří byli voděni za skupinkami  demonstrantů, včetně skupinky, v níž jsem byl já,“ popsal. A vzpomněl i na vodní děla. 

Původní text ZDE.

Rozhodující demonstrace v pátek 17. listopadu 1989 se neúčastnil. „Mně vůbec nenapadlo, že to bude ta demonstrace, která rozhodne. Já jsem se nedlouho předtím vracel z cest ze Sibiře a šel jsem na brigádu, protože jsem si potřeboval vydělat na živobytí. Nějak jsem to nevyhodnotil a myslel si, že stejně jako byly demonstrace předtím, budou i potom,“ říká. O tom, co se v Praze stalo, se dozvěděl ještě týž den z Hlasu Ameriky. Druhý den přijel do Prahy. 

Následně Pánek vzpomínal na to, jak bylo sestaveno studentské prohlášení. Pánek byl zvolen jako jeden ze spolupředsedů studentského výboru, chodil například na schůze Občanského fóra. „Já jsem se cítil úplně samozřejmě,“ vyprávěl.

„Část té komunistické strany pochopila, že ten proces je nezvratný a udělala geniální krok. Řekla: My se s vámi domluvíme. A těžko vést revoluci s někým, kdo si s vámi sedne ke stolu,“ poznamenal. „Zlom nastal ve chvíli, kdy se z revoluce změnila situace na vyjednávání,“ zopakoval.