Vzájemné vztahy mezi klíčovými hráči, ovlivňující politické dění na Blízkém a Středním východě, jsou natolik spletité, že je obtížné je precizně rozklíčovat: jsou plné animozit, kuriózních spojenectví a neustále se proměňují. Lze jmenovat čtyři základní státy či mocnosti, které v tomto výbušném regionu dlouhodobě hrají prim – Spojené státy, Saúdská Arábie, Írán a Izrael. Působení a role Izraele v regionu je téma na samostatnou kapitolu, budeme se tedy soustředit na úlohu a vzájemné vztahy prvních tří mocností.

Hledíme-li na dění na Blízkém a Středním východě regionální optikou, můžeme podotknout, že zde existuje jakýsi zápas mezi místními mocnostmi, a to mezi sunnitskou Saúdskou Arábií a šíitským Íránem, což je ale hodně zjednodušující pohled. Západní sdělovací prostředky ve shodě s vládní agendou Washingtonu, obdobným způsobem jako Saúdská Arábie, vytrubují do světa, že Írán představuje pro region i svět nebezpečné riziko, šíří terorismus a představuje „destabilizující“ faktor na blízkovýchodní šachovnici.

Přestože má Írán paradoxně díky americké okupaci značný vliv na iráckou vládu, podporuje syrský režim prezidenta Asada, libanonské hnutí Hizballáh či palestinský Hamas a dále třeba šíitské povstalce v Jemenu Hútie, nemůže se měřit se Saúdskou Arábií, které Obamova administrativa schválila prodej zbraní a další vojenský materiál za rekordní sumu 60 miliard dolarů. Saúdskoarabský spojenec Katar získal v loňském roce od amerických zbrojařských korporací vojenské vybavení ve výši 11 miliard dolarů navzdory skutečnosti, že Dauhá podporuje Hamás a džihádisty operující v Sýrii.

Íránský jaderný program je papírový strašák

Je nám neustále opakováno, že jaderné ambice Teheránu jsou maximální hrozbou pro svět, přičemž jak americké zpravodajské služby, tak Mossad dospěly před pár lety k závěru, že Írán na vytvoření jaderné bomby nepracuje. Skutečně závažný problém pro celou oblast naopak představují izraelský nukleární potenciál čítající až 200 jaderných hlavic, ale i jaderné ambice Rijádu, o nichž se ze známých důvod příliš nehovoří.

Důvody jsou nasnadě; zatímco Spojené státy udržují se Saúdskou Arábií vřelé vztahy až na malé výjimky již od roku 1933, Írán odpadl z mocenského orbitu USA v roce 1979 po svržení spřáteleného šáha Rézy Páhlavího a od té doby představuje „destabilizační faktor“ v regionu, protože se odmítá podrobit poslušnosti. Nepatří do „klubu vyvolených“, a proto je nutně ostrakizován, ačkoliv de facto nepředstavuje pro Washington ani Rijád zásadní hrozbu pro jejich dominanci.

Mluvíme-li o mezinárodní komunitě, která režim ajatolláhů v Teheránu odsuzuje a považuje jej za hrozbu, máme na mysli Spojené státy a jejich spojence, kterých jsou řádově desítky, nicméně většina zemí na světě, příkladně Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), mající 120 členských států, podporuje právo Íránu na obohacování uranu pro mírové účely v intencích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), již Teherán ratifikoval.

Lidská práva coby fíkový list

Není od věci zmínit, že režim ajatolláhů představuje neopomenutelná rizika, nicméně ta se týkají především samotných Íránců; jsou jím porušována lidská práva, ale ve srovnání s nejbližším muslimským spojencem Spojených států, Saúdskou Arábií, je Írán téměř dokonalou demokracií, v jehož parlamentu má zastoupení i tamní židovská komunita. Dokonce i prominentní americký novinář Fareed Zakaria, který srovnával postavení a práva žen v Saúdské Arábii a Íránu, soudí, že íránské ženy jsou na tom ve všech ohledech lépe než saúdskoarabské ženy.