Štěpán Kotrba: Já taky nadávám na komunisty II.

Když se řekne a), má se říci i b). Důvodů nadávat na komunisty je několik, prakticky všechny vedly nakonec k sametovému převratu, kde klíči kupodivu cinkali i mnozí komunisté a svazáci.

Kdysi jsem potkal navrátivšího se emigranta, bývalého instruktora americké CIC v Mnichově, který mi v rozhovoru potvrdil praxi navracení kopečkářů po špiónském rychlokursu zpět do republiky. Cílem nebylo, aby se v poválečné ČSR vybudovala americká agenturní síť, ale aby tito ideově nepřátelští uprchlíci si s režimem vyřídili účty a svou pouť zakončili s kulkou v hrudi při zpětném přechodu hranic či v komunistickém kriminále po zapálení nějakého stohu slámy. Pokud se jim podařilo přežít, tak je Státní bezpečnosti prozrazovali sami západní diplomaté. Záměrem bylo vyvolat v novém režimu chaos, pocit nejistoty a permanentního ohrožení. Západ se nepřátel nového režimu bál. Nechtěl, aby svou nenávistí otravovali poválečné smiřování všech přeživších se všemi přeživšími. Tak se postupně rozšířily paranoidní představy, že každá mandelinka je americký brouk a každý navrátivší se letec či vědec jezdící na konference je agent. Důsledky této hlouposti nesl režim celou generaci.

Ačkoliv komunisté celých 40 let pomlouvali Západ, nikdy ho za nic nechválili. Škoda. Svět ale nebyl nikdy černobílý. Propastný rozdíl byl mezi brutálně vojenským režimem pravicového generála Pinocheta v Chile a mezi režimem v SRN za vlády starosty Západního Berlína a předsedy SPD, levičáka Willy Brandta, autora Ostpolitik a pozdějšího předsedy Socialistické internacionály.

Za jeho vlády poprvé (tehdy vcelku konzervativně levicová) SPD získala 45,8 % hlasů. Vyjednal smlouvu s SSSR, právní status Západního Berlína a smlouvu s NDR pod heslem „Změna sblížením“. Jeho mottem bylo: „Chci riskovat více demokracie.“ Byl přesvědčeným antifašistou a prvním německým politikem, který poklekl u památníku obětí šoa ve varšavském ghettu. Byl prvním německým kancléřem, který navštívil Izrael, aby se setkal s Goldou Meirovou. Jel na Kubu, aby se setkal s Castrem. Setkal se i s Tengem Siao-pchingem a Michailem Gorbačovem .

Na mírové demonstraci v Bonnu v roce 1983 kritizoval NATO : „V Německu nepotřebujeme více prostředků hromadného ničení, potřebujeme jich méně.“ Po celou tu dobu Rudé právo pouze tupě brojilo proti stárnoucím sudetským Němcům místo toho, aby ukazovalo sociálně demokratickou alternativu k fordovskému kapitalismu. Přitom v českých Sudetech prakticky všichni uměli německy a mimo okresního tajemníka KSČ se všichni dívali na německou televizi. Konfrontovali viděné a viděné. Jak věřit politikům, kteří vám neříkají pravdu?

Podobných příkladů nekompetentnosti mediální interpretace Západu u českých komunistů jsou desítky. Jako další případ nepochopení můžeme vidět ekonomické a sociální reforemy zavedenýé v průběhu let 1933–1937 během vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta, známé jako „New Deal“ nebo mediální obraz demokrata Kennedyho s jeho mezinárodními dohodami o odzbrojení , programem „New Frontier“, ambicemi vymýtit chudobu a pozvednout oči Ameriky ke hvězdám kosmickým programem. Dalším příkladem je skandinávský státně tržní socialismus za vlád Urho Kekkonena v neutrálním Finsku, vyloučeném Západem z Marshallova plánu… Nebo sociálně demokratické Švédsko (od poloviny 30. do poloviny 80. let v průměru 45,3 % hlasů pro levici)…

Čeští komunisté velebili „Ostrov svobody“ Fidela Castra za mnohé dobré, co kubánský režim dokázal nejen v Karibiku, ale i v rozvojovém světě, ale nikdy nepřiznali Castrovu šílenou touhu napadnout USA ruskými jadernými raketami a vyvolat tak třetí světovou válku. Socialismus nebo smrt!

Starý vtip říká, že komunisté nám říkali pravdu o kapitalismu, ale lhali o socialismu.

V počátku šedesátých let vznikl z blbosti komunistů podnik zahraničního obchodu, který přitom ze Západu udělal symbol ráje – Tuzex. Místo, kde lhali sami sobě. Prakticky jediné místo, kde byla po desítky let k dostání legálně západní spotřební elektronika, potraviny, vozidla, oblečení, kosmetika ale i zboží československých výrobců určené na export. Zboží pro domácí trh se rázem stalo v očích občanů podřadné. Cíl odčerpání valut zahraničních měn od obyvatel pracujících v zahraničí zmutoval ve všeobecně přijímaný veksl. Komunisty tolerovaný a dokonce podporovaný. Namísto ideově čisté rovnosti všech (v nedostatku i v blahobytu) se upřednostnilo valutově-ekonomické hledisko a zdomácněla idea „exkluzivní kvality ze Západu“. Přijala se jako něco normálního. Nikdo nikdy neublížil idejím socialismu více.

Snad jen nikdy oficiálně nepřiznané pravé důvody „vpádu“ vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rusové si tak vážili vysoce postaveného krtka v centrále Bundeswehru, že nikdy nepřiznali, že nikoliv Dubčekovo celosvětově obdivované Pražské jaro, ale snaha po zachování jaderné parity byly důvodem „okupace“. Novotný a Dubček odmítli postavit včas objekty Javor pro uskladnění jaderných hlavic pro sovětské raketyTemp-S, až musel Brežněv, tlačen okolnostmi a zpravodajskými informacemi z centrály NATO, volit asymetrickou strategii vůči rozmístění střel Pershing-1 v SRN. Ten čtvrt milionu vojáků ze všech států Varšavské smlouvy byl určen jako plánovaná ztráta v případě prvního úderu NATO. Jejich smrt měla ale zajistit odhodlání celé Varšavské smlouvy ke globálnímu protiúderu. Cynické, ale účinné. Nicméně všichni si nechali vnutit termín okupace. Nikdo nikdy neřekl pravdu. Rusové proto, že by prozradili špionážní zdroj, pět českých komunistů, kteří znali pravý důvod, utajovali dalších dvacet let jak lži, kterými zásobili Brežněva, tak přítomnost jaderné munice. Ostatní komunisti si vyřídili účty s liberálními levičáky, eurosocialisty a upevnili moc idiotů v čele strany i v čele společného státu. Antikomunistické a zapadnické „kulturní frontě“ legenda o Pražském jaru vyhovovala jako ideová základna pro odpor i západními ambasádami podporovaný disent. Dvacet let úmyslných lží a frustrace z ponížení. A dalších třicet let mlčení a udržování lživého mýtu o Sašovi.

„Štvavé vysílačky“ americké, britské, německé a vatikánské propagandy se snažili komunisté rušit, marně. Své mládí jsem strávil zdokonalováním anténních systémů pro příjem rušeného signálu. Stejně tak nikdy nedokázali komunisté zlikvidovat knihy a časopisy „na indexu“. Ani se moc nesnažili, ale mnoha lidem tím ztrpčovali život. Časopisů a knih z let 1965 – 9 jsme měli doma plnou knihovnu, sborníky Světová literatura se daly sehnat po antikvariátech. Krylovy písničky se nahrávaly na kazety. Četl jsem většinu knih Škvoreckého exilového nakladatelství 68 Publishers, četl jsem i ve stovkách kusů vycházející divadelní hry ze „zelené edice“ Dilia či stejně vzácné překlady filosofických knih z Vysoké školy politické či Filosofické fakulty UK. A co jsem si nevypůjčil od známých, našel jsem ve specializovaných odborných knihovnách v odděleních s omezeným přístupem. Ten, díky moudrým knihovnicím, nebyl pro spolehlivé a dlouhodobé čtenáře až tak omezený. Četl jsem i časopis Spektrum vydávaný americkou ambasádou a půjčoval jsem si v její knihovně knihy o moderním umění. Ačkoliv měla StB naproti sledovací kukaň, nikdy se její pracovníci neobjevili. V touze po sebevzdělání jsem si pořídil domů čtečku mikrofiší a reprografické vybavení své temné komory. A tak jsem přátelům zprostředkovával jim nepřístupné zdroje. Mělo to jednu výhodu. Během oprávněných nadávek na blbé komunisty se mezi nestraníky i mezi chytrými komunisty rychle poznalo, kdo je a kdo není udavač. Vznikala přátelství bez ohledu na stranickou knížku, která přežila i samet.

Přitom jsem se nikdy nesetkal s požadavkem na dodržování oficiální doktríny „socialistického realismu“ v umělecké tvorbě. A to ani v případech, kdy zadavatelem uměleckých děl byl stát či dokonce sama KSČ. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla zvláštní doba… Od poloviny šedesátých let až do převratu mělo umění svobodu. z hlediska tvůrčí svobody nejsvobodnější. Komunisté podporovali kvalitní umění ve veřejném prostoru tak velkoryse, že je to dnes neuvěřitelné. Na umění bylo věnováno 4% z celkové sumy všech investičních akcí. Takže když se stavělo metro či Jižní město, 4% z veškerých stavebních nákladů spolkla výtvarná díla. Nejen ta figurální, ale vznikala i ryze abstraktní. Monumentální skleněné a kamenné mozaiky, reliefy na zdech foyerů nemocnic, kulturních domů či nákupních středisek…

Estetika byla mnohotvárná, podpořena ale striktním požadavkem na kvalitní materiály a kvalitní řemeslné zpracování. Kámen, sklo, keramika, bronz, nerez. V interiérech i kvalitní dřevo, gobelíny a art-protisy, individuálně navrhovaný nábytek, vitráže a svítidla. Kýče v naprosté většině nevznikaly. Ti, kteří si stěžují na komunistickou cenzuru v umění, žili někde jinde, než já.

Vánoce roku 1989 s se zrušením výjezdních doložek byly pro většinu občanů dárkem „nové svobody“. Mohli si vyměnit pár šilinků a podívat se do Vídně. Proč tohle nikdy nemohli udělat komunisti? Uzavření hranic, výjezdní doložky a ostudné procedury žádostí a povolování rekreačních výjezdů na Západ byly kardinální politickou chybou. Smysl tehdy mělo pouze omezení směnitelnosti valut, protože Západ velmi bedlivě kontroloval, kolik západních měn umožní získat socialistickým zemím. A pro stát byla podstatnější koupě mikroskopu či diamantových vrtáků nutných pro průmysl za nedostatkové devizy, než máchání rekreantů v tropickém moři. Nicméně opět – nikdo nikomu nikdy nevysvětloval smysl omezení a jejich příčiny. Omezení cestování stejně emigracím nezabránilo.

Měl jsem možnost prakticky bez omezení vyjíždět na idealizovaný Západ už během vysokoškolských studií. A tak jsem si Západ až tolik neidealizoval. Pracovní podmínky a mzda většinou zahraničních dělníků v řeckém přístavu Pireus, rybářů na Krétě, prostitutky a žebrající bezdomovci na tržišti v Athénách či na nádraží v Mnichově, případně jugoslávští prodejci alkoholu a laciných šuntů naproti nádraží ve Frankfurtu, žebrající zpití či fetující Afričané v Paříži… To všechno byly obrázky v té době v Československu nevídané. Nejvíce mne vždy fascinoval a zároveň děsil kontrast mezi prosklenými paláci bank či nadnárodních firem, hlídaných soukromými strážci a absolutní absence kultivovanosti veřejného prostoru a bezpečnosti na předměstích.

Jediné místo, kde bych býval mohl žít, bylo laponské Rovaniemi - Finsko. Kultivované městečko bez reklam a s perfektními veřejnými službami, se střízlivou funkcionalistickou, maximálně pětipatrovou architekturou s bílými či „zlínsky“ cihlovými fasádami, širokými silnicemi, kam se vešly auta i množství stromů. Úzkostlivě čisté, inkluzivní, opečované, trávníky zalité a ostříhané… bez diletantské reklamy, grafitti a jiného vandalismu.

To, že bolševik investoval stovky tisíc do každého vysokoškoláka a neumožnil mu za pár tisícovek marek či dolarů srovnání při povinných služebních / studijních cestách na Východ, Západ i do rozvojového světa, považuji za kardinální politickou chybu, vedoucí k toužebnému vzhlížení mnohých na bezdůvodně idealizovaný Západ a odlivu mnoha mozků, kterému ale režim stejně nikdy nezabránil.

Bolševik nedokázal udržet plošně racionalitu v kádrové politice. Mnohdy se stávalo, že ne nejschopnější, ale nejkonformnější a na stranických schůzích nejužvaněnější se stali vedoucími, řediteli, ale i vedoucími tajemníky. Neschopnost, povyšovaná bez korektur od dílny po fabriku. Od obce přes okres až po ministerstvo. Stejně bezduchá a apologetická byla většina marxistické teorie, vykládaná od nejnižšího článku vzdělávání až po vysoké školy. Tento mor bezduchých teoretických žvástů degradoval skutečnou práci těch, co měli vynikající výsledky a podlamoval chuť lidí i autoritu systému. Komunisté až do památného sebevražedného monologu Jakeše na Červeném Hrádku nikdy svým představitelům neřekli : soudruhu, ale vždyť ty jenom prázdně žvaníš. Vypadni a už s nevracej. Jakešovi se díky několika technikům nakonec smáli všichni. A smějí se mu dodnes. Právem. Byl to primitiv, který nikdy neměl mít v politice místo. Bylo mnoho komunistů, za jejichž životem nebyla nikdy žádná práce, jen ty prázdné kecy. Všichni z jejich okolí o jejich neschopnosti věděli a všichni si ukazovali prstem.

Toužebné listování paniček katalogy západního spotřebního zboží a omezení jeho dovozu do zemí Východu si ovšem nevymysleli nepřející komunisti, ale většinou Coordinating Committee for Multilateral Export Controls - Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu během prvních let studené války. CoCom vznikl hned v roce 1948 a formálně zanikl až v roce 1994, nicméně přetrval, dokud nebyl v roce 1996 založen jeho nástupce, Wassenaarské ujednání o kontrole vývozu konvenčních zbraní a zboží a technologií dvojího užití. Je spolu se čtyřmi podobnými neformálními ujednáními platné dodnes. Týká se surovin strojů a zboží s vojenským potenciálem, počítačů a čipů či strojů na jejich výrobu, kryptografie, měny, drahých kamenů, chemikálií vysoké čistoty nebo kovů.

Komunisté toto ale nikdy nikomu nevysvětlovali. Většina z nich to ani nevěděla. Netušila, čeho všeho se západní embargo týká. Omezení se týkalo jak tvrdokovových přesně obráběných šroubů, tak xenonových světelných zdrojů či kvalitních léků a zdravotnických přístrojů. Toshiba Machine of Japan a Kongsberg Group of Norway dodaly v letech 1982 až 1984 do Sovětského svazu osm CNC vrtulových fréz, což výrazně zlepšilo schopnost sovětských ponorek uniknout detekci. USA se rozhodly na společnosti uvalit sankce a zakázat dovoz jejich produktů do Spojených států. Embargované zboží se přesto, ale ve velmi omezené míře pašovalo pomocí akcí tajných služeb a vozilo do států RVHP přes arabské země, Turecko, Řecko, Egypt a další země s volnějším celním a pohraničním režimem. Mám kamarády, kteří v těsně porevoluční zlatonosné době pohádkově zbohatli na pašování tehdy zoufale potřebných 16 bitových počítačů a korupci celníků. Tisícům lidí pomohli k jejich znalostnímu rozvoji nelegálním software, stovkám vznikajících firem pomohli k efektivní práci a za několik málo let dožívání omezujících pravidel CoCom doživotně zbohatli. Nezávidím, přeju jim to.

To, že RVHP zaspalo nástup mikropočítačů a computingu obecně, je také tragickou vinou komunistů. Strategickým selháním ideologie, která o sobě prohlašovala, že je vědecká a chovala se přitom jako cargo kult. Počáteční ideologická opozice vůči kybernetice v průmyslu a následná liknavost, absence vůle a nedostatek technologické kázně znamenala dodnes trvající zaostávání zemí bývalého RVHP za západním polovodičovým průmyslem. A to ačkoliv už v roce 1936 navrhl Vladimir Sergejevič Lukjanov první počítač na světě pro řešení parciálních diferenciálních rovnic (ten počítač byl analogový) a v roce 1950 vytvořil tým vědců pod vedením Sergeje Lebeděva v Kyjevském institutu kybernetiky univerzálně programovatelný elektronický počítač. Dokonce i let a přesné automatické přistání raketoplánu Buran v roce 1988 řídil unikání palubní 32bitový počítač se čtyřnásobnou hardwarovou redundancí - BISER-4. Zvládl to, co předtím nikdo na světě. Dokázal z vesmírného letu rychlostí M20 autonomně manévrovat v atmosféře a na metry přesně přistát. A zapsal se tím do Guinessovy knihy rekordů.

Tím hlupákem, který způsobil strategickou porážku Sovětského svazu v technologické válce se Západem, byl v počátcích studené války generalissimus Stalin, který kybernetiku a počítače považoval za zlý produkt kapitalismu. Přesto vznikl elektronkový počítač Strela, uvedený do provozu v prosinci 1956 - pro výpočet pro první kosmický let Jurije Gagarina. Tím, kdo se snažil přesvědčit sovětské vedení, že má dát počítačům budoucnost, byl Joel Barr. Barr byl sovětský špion „Meter“, narozený v Americe, radarový specialista a spolupracovník Julia Rosenberga v laboratořích US Army Signal Corps, který později po náhlém riziku odhalení uprchl do Československa a stal se zakladatelem města mikroelektronického vývoje na předměstí Moskvy.

Dalším byl vynálezce a výrobce ZX Spektra Sir Clive Sinclair, který poskytl Sovětům v roce 1985 strukturu čipu Zilog Z80 svého osmibitového počítače a hodlal Gorbačovovi svěřit i hotový vývoj nového, už 32 bitového počítače, k čemuž ale nikdy nedošlo. Přes tyto injekce technologické špionáže, romantických darů, klonování západní technologie a reverzního inženýrství SSSR nedokázal mimo špičkové vědecké a vojenské aplikace vyvinout a vyrobit od počátku vlastní hardware ani vlastní software – například na ternárním, místo binárním principu, ačkoliv první ternární počítač byl opět sovětský. Reverzní inženýrství není vývoj. Teorie není praxe a věda také ještě není vývoj. Vývoj ještě není výroba a ta neznamená v praxi úspěšnou masovou výrobu a úspěšné masové užití.

Počítačová továrna v Minsku se pokusila přežít perestrojku přechodem na výrobu lustrů.

Za tohle všechno je třeba komunistům zcela oprávněně nadávat. Byly to dlouhodobě nereflektované strategické chyby, které pohřbily poctivou práci milionu lidí, ekonomickou efektivitu a systém sociální spravedlnosti "reálného" socialismu.