Štefek si ve svém komentáři všímá skutečnosti, jak vláda zareagovala na to, že Ústavní soud definitivně zamítl zdanění finančních náhrad v rámci majetkového vyrovnání státu s církvemi. Komunisté totiž toto brali za pilíř jejich dohody s babišovci, poznamenává Štefek s tím, že vládní strany tak sice uvedly, že verdikt soudu respektují, ale že náhrady byly nadhodnoceny. Chtějí totiž podle všeho udržet podporu KSČM pro rozpočet i existenci kabinetu. A samotní komunisté si prý také uvědomují svou moc a vystrkují růžky a dovolují si mnohem více, než by odpovídalo malému zastoupení ve Sněmovně.

Jedním z příkladů je podle Štefka například to, že poslanec a předseda mandátového a imunitního výboru Stanislav Grospič se nechal slyšet, že oběti okupace ze srpna 1968 byly vlastně oběťmi dopravních nehod.

„Přestože mají rudí ve Sněmovně jen 15 křesel, jejich reálný vliv je mnohem větší. Vojtěch Filip je prvním místopředsedou Sněmovny, takže v případě nepřítomnosti Radka Vondráčka je to on, kdo ho zastupuje. I tohle je samozřejmě určité všimné pro KSČM za podporu pro menšinovou vládu. Vondráček není žádný velký myslitel, nýbrž loutka, která v čele komory zkrátka dělá, co mu Babiš s Faltýnkem poručí. A poslechl je i při určování pořadí svých zástupců,“ píše Štefek.

A nechybí ani jeho poznatek o tom, že komunisté hrají i s opozicí, kdy nebyli proti mimořádné schůzi Sněmovny ohledně zvýšení rodičovského příspěvku. „Moc dobře vědí, že s jejich hlasy opozice návrh prosadí a vládě udělají do rozpočtu pořádnou díru. V jejich ruce to je jakýsi klacek na premiéra a na vládu, díky kterému jim velkoryse promine i perly typu Grospičových obětí dopravních nehod,“ říká Štefek.

Komunisté podle něj mohou bez větších ztrát dělat cokoliv, například on sám očekává, kdy přijdou s návrhem na svatořečení Gustáva Husáka, který svou normalizací srazil národ na kolena a ohnul mu páteř. „Vždyť to tu přece bez jeho ‚moudré politiky‘ mohlo skončit jako v Maďarsku na podzim roku 1956,“ uzavřel.