Už úvodní sekvence filmu dokumentují, o čem bude řeč. Na prvním záběrech je vidět proud pochodujících migrantů maďarskou obcí na jaře 2015 a do toho promlouvá Tomio Okamura v jednom ze svých vášnivých proslovů. „Náš strach je oprávněný.  Hrnou se na nás statisícové hordy nepřátelských vetřelců. Pokud chceme přežít, pokud chceme, aby naše děti vyrůstaly jako svobodní občané a žily v bezpečí, musíte tyto hordy zastavit a vrátit, kam patří. Muslimští imigranti se nebudou snažit včlenit a naučit se náš jazyk. Budou se sdružovat a jejich imámové jim budou vykládat, co je všechno u nás špatně a co je potřeba změnit podle práva šaría. Je potřeba plnou vahou občanů České republiky po naší vládě a po Bruselu chtít, aby přestaly přijímat imigranty a všechny země, ve kterých ilegálové končí, migranty nekompromisně vracely tam, odkud přišli.“ Další záběry jsou na demonstrace či debaty protimigračních sil. Vidíme Petra Hampla, jak návštěvníkům takovéto akce dramaticky sděluje. „Jsme tady proto, abychom zachránili svět. Nejde o nic menšího. Děkuji, že jste přišli.“ Na jiné demonstraci zase Martin Konvička hřímá k davu příznivců: „Pořádejte akce, vzdělávejte se. Prostě jsme vojáci. Jsme ve válce. Ale my ji vyhrajeme!“

Oddělily matku od čtyřletého dítěte. To snad nejsou lidi

Druhou stranu barikády představují dobrovolníci z „Hlaváku“, kde vyzvedávají migranty a pomáhají jim. Ve filmu je vidět, jak jich několik odvádějí do kanceláře, kde jim dobrovolnice Magdalena Pospíchalová anglicky říká: „Nelíbí se nám, co dělá naše vláda. Nesouhlasíme s tím. Chceme vám jen pomoci, abyste mohli odjet, kam chcete, a mít se dobře.“ K protistraně Pospíchalová, zrovna řídící auto, uvádí: „Vyvolávají strach v lidech, aby je tady nechtěli. Mě na tom děsí, že se tím ve společnosti vytvoří postoj nesounáležitosti. Lidé pak budou na sebe nepříjemní i v rámci naší české vesnice.“ V autě s sebou veze kultivovaně a vzdělaně působící ženu původem patrně z Blízkého východu. Pospíchalová se jí ptá: „Jak chcete dostat sestru do Švédska? Jaký máte plán?“ Žena neví. „Teď se ji snažím dostat z detence. Ale nikdo nechce pomáhat, ani to řešit. Volala jsem na švédskou, ale i rakouskou a německou ambasádu. Ale všude mají stejnou omluvu: Je nám to líto, víme o tom, je to strašné. Ale nezlobte se, ona není ani Švédka, ani Němka. Tady jsem si poprvé uvědomila, že lidskost má svoji národnost. Když najdeme tu správnou, možná s námi budou jednat jako s lidmi,“ postěžovala si. A povyprávěla zážitek své sestry. „Když je na hranicích vytáhli z vlaku a vzali do Bělé, oddělili čtyřletého chlapce od jeho matky. Drželi ho odděleně a on celou dobu brečel a křičel. Cesta trvala šest hodin a oni nedovolili ani to, aby ho jeho máma pohladila. To už opravdu není lidské. Byla tam policistka a ta na dítě křičela, že mu jednu vrazí, pokud nepřestane křičet. To snad nejsou lidi.“

• Dokument ke zhlédnutí

Naštvané matky se cítí ohrožené

Střih. Na demonstraci se objevuje jiná naštvaná matka. Eva Hrindová. „My ženy jsme citlivější na nespravedlnost. Nebojíme se používat své instinkty, které nám pomáhají bránit naše děti před nebezpečím. Cítíme se ohrožené opravdu hodně. Ten pocit ohrožení spojuje všechny občany České republiky, kteří si váží svojí svobody a cení si jí více než svého pohodlí. Můžeme udělat velkou revoluci, a to bez jediného výstřelu. Tím, že půjdeme k volbám a masově podpoříme ty, kteří se dnes nebojí čelit posměchu a útokům falešných humanistů. Je to naše jediná šance, jak ochránit svobodu a zajistit klidný život našim dětem,“ domnívala se. Pak se však „naštvaná matka“ dostává na demonstraci Dělníků sociální spravedlnosti a s rozpaky poslouchá jejího lídra Vandase. „Tohle mi nedělá dobře. Když slyším o bakteriích a podobných věcech. Tenhle člověk mluví tak, aby v lidech vyvolával nenávist. Myslím, že by tu mělo být hnutí, které by v lidech vyvolávalo pozitivní vlastnosti. Národní hrdost, humánnost, čestnost. A to tu necítím,“ konstatovala.

Putna: Prezident se sešel s náčelníkem českých fašistů

Filmařka zdokumentovala i „historický okamžik“, který se podle slov Martina Konvičky stane ortelem smrti pro vládní koalici. Podpis dohody o koaliční spolupráci mezi Blokem proti Islámu (Martin Konvička, Jana Volfová) a Úsvitem (Miroslav Lidinský a Marek Černoch). O jejím dalším osudu se pak dozvíme více v závěru filmu. V této fázi Konvičku vidíme při vrcholu jeho dosavadní kariéry, kdy je na pódiu s Milošem Zemanem. Je 17. listopad a lidé skandují Ať žije Zeman. Za pár vteřin vidíme další hrdinku tohoto filmu, dobrovolnici Evu Zahradníčkovou. Předtím jsme ji viděli, jak pomáhá uprchlíkům na chorvatsko-maďarské hranici či ve Vídni. Teď jde průvodem a ten skanduje Ať žije Havel. Je to ten samý den, to samé město. Jen někde jinde. Vidíme Zemanova velkého odpůrce Martina C. Putnu, jak dramaticky oznamuje: „Jsme svědky toho, co se ještě nestalo nikdy v těchto dějinách. Prezident této země stál na jednom pódiu s náčelníkem českých fašistů.“ Zahradníčková zde též vystupuje, je však mnohem mírnější. Vyvětluje, kdo je dobrovolník, a říká: „Buďme dobří, buďme volní.“

Alláh určil: Muž má v domě hlavní slovo

Na jaře 2016 navštěvuje Zahradníčková se svým přítelem Kavkazanem Izákem muslimský kongres ve slovenské Žilině. A je z toho značně rozpačitá. Není divu. Vylechne například projev muslimky Češky, která submisivním hlasem říká: „Muž má trochu navíc před ženou. Tak je tomu dáno od Alláha. Musíme to respektovat. Poznali jsme důvody, proč tomu tak je. Určitě je to ve prospěch žen. V dnešní době cítím, že žena přebírá hlavní slovo v rodině. Myslím, že to není dobré. Mělo by se to udržovat tak, jak nám to Alláh určil. Muž má hlavní slovo v domě a celá rodina ho respektuje.“ Což Zahradníčková komentuje: „Myslím, že v islámu je něco špatně vůči ženám.“ Jejímu příteli se tento její výklad příliš nelíbí.

Jejich vztah pak dostává těžkou ránu. Kavkazan oznamuje, že ho ve Vršovicích přepadli dva útočníci a bodli ho do břicha. A dává to do souvislosti s jejich občanskými aktivitami. Policie mu nevěří a domnívá se, že si to udělal sám. Zahradníčková z toho má smíšené pocity. Přítel se jí dušuje. „Já si to neudělal. Udělali mi to oni.“ Češka rezignovaně odvětí: „Chci mít hlavně klid.“ On opáčí: „V Čechách nebude klid, dokud budou na Hradě Zeman a jeho psi – Ovčáček a Konvička.“ V závěru filmu se dozvídáme, že se Zahradníčková s muslimským přítelem rozešla. „Alláh letěl do prdele. Nejdřív Izák a pak všechno s Alláhem,“ komentuje to s nadsázkou. Pak vysvětluje: „Když jsme spolu žili, tak se začaly vyjevovat dost velké nesrovnalosti v tom, co on tvrdí a co žije. Co se postupně potvrzuje jako realita. Že mu to splývá, že nemá hranici mezi fantazií a realitou. Docela se obávám, že to pobodání bylo jinak. Fakt tomu nevěřím.“

Volfová mě vodila na špagátkách

Další rozchod se odehrává na rovině politické, ale i lidské. Martin Konvička a Petr Hampl oznamují, že vypovídají smlouvu s Úsvitem. Eva Hrindová objasňuje proč: „Nemohli jsme mít vliv na kampaň, na to, jaké akce budeme dělat, jak budeme komunikovat směrem ven. Prostě nic jsme nemohli ovlivňovat.“ Martin Konvička a Petr Hampl se však při vysvětlování tohoto kroku pořádně zapotili a od některých kolegů to schytali. „Podle mě jste lidi, co úplně zkazili protiislámský tah v republice. Vy dva jste to zničili, jsme nedůvěryhodní. Odepsali jste celou naši práci,“ zkritizoval je jeden z nich. Konvička se bránil. „Čelili jsme několik týdnů trvajícímu nátlaku včetně lživých telefonátů a triků nejen od Jany Volfové, ale i vedení Úsvitu. Zbav se Hampla, zbav se toho, udělej tohle. Další důvodem je žádná možnost na spolurozhodování o vedení kampaně. Ty šlapej a vaši pěšáci budou roznášet noviny.“ Přidal se i Hampl. „Vnímám kritiku, že celá velká organizace byla zničena jednou Janou Volfovou. Zní to absurdně. Kdybyste ji znali více zblízka, už by vám to tak absurdní nepřipadalo. Je to těžký soupeř, je velmi chytrá. Mě nějakou dobu vodila na špagátkách. Ano, stačila jedna Volfová, aby nás téměř zničila. Je to tak.“ Zajímavý příspěvek měl další jejich spolupracovník. „Dostal jsem v jednu chvíli strach, že pomáhám něčemu – co tím, jak je řízeno totalitně shora – kdyby vyhrálo volby, tak by zemi uvrhlo do marastu. Asi jako když někdo byl nadšený komunista po roce 1945 a v padesátých letech se probral. Toho bych se nechtěl dožít. I kdyby se to hnutí rozpadlo, tak se tím udělá míň škody, než kdyby tyhle lidi vytáhlo k moci.“ V závěru vidíme, jak někteří z nich zakládají Alternativu pro Českou republiku.