Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „Západu“?

Je celkem jedno, zda v čele Unie stojí nastupující Belgičan Charles Michel nebo odstupující Polák Donald Tusk. Naopak Polák v čele Unie představoval pro státy V4 možná i překážku loajality. Kdyby se šéfem Komise stal dejme tomu Jan Zahradil nebo Alexandr Vondra, byli bychom také patrně o něco mírnější, zdrženlivější. S Borrellem, Lagardeovou a von der Leyenovou v čele unijních institucí máme ruce zcela rozvázané k oprávněné kritice, vzdálený Brusel se nám s jejich příchodem ještě více vzdaluje. V této hře totiž nezáleží na obsazení, nýbrž na režii. Pokud by byl šéfem Komise Brit Nigel Farage, předsedou Evropské rady Ital Matteo Salvini a guvernérem Evropské centrální banky třeba Němec Jens Weidmann, hodnotili bychom složení orgánů EU jistě lépe, než kdyby tatáž místa zastávali vzorní středoevropští pokrokáři, pro které je národ sprosté slovo.

Měli bychom přestat kverulovat? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?

Země V4 nekverulují. Pouze se odmítají účastnit hromadné rituální sebevraždy svých zemí a svých národů. Za posledních sto let jsme opakovaně zažívali, co znamená přijít o svobodu, ubránili jsme se opakované snaze o naše podrobení, vysídlení nebo zlikvidování, víme proto, jak vysoko jsou sázky. Takzvaná vděčnost vůči starým zemím znamená především nevděčnost vůči budoucnosti naší vlastní země. Kvůli pár milionům eur z fondů nemůžeme zaprodat naše hodnoty, nemůžeme kupčit se suverenitou naší země, nemůžeme ohrožovat naše hospodářství.

Měl by se po změně guvernérky Evropské centrální banky změnit i náš postoj k přijetí eura?

Přijetí eura je dnes ještě nesmyslnější a ještě nebezpečnější než před květnovými volbami. Evropská centrální banka v čele s Lagardeovou pravděpodobně přestane byť jen předstírat, že dělá hospodářskou politiku, a začne naplno plnit politická zadání. Je jasné, že budeme čelit všem pokusům o vnucení eura, bude proto úkolem všech – nejen ekonomů a politiků, ale skutečně všech občanů –, abychom se těmto tlakům dokázali doslova za každou cenu ubránit. Euro není jen nějaký technický detail, podobně jako koruna není jen symbol naší státnosti. Měna je skutečným klíčem k politice země a k její svobodě. Tak jako jsme v minulém století nepřevzali říšskou marku ani sovětský rubl, nesmíme dnes prodat českou korunu.

V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti?

Čína ani Rusko nám neplatí za naše vývozy svými (pro nás samozřejmě mnohdy naprosto nepřijatelnými) hodnotami, nýbrž penězi. Z tohoto hlediska jsou pro nás proto nebezpečnější odběratelé, kteří vyžadují, aby čeští dodavatelé dodržovali tzv. zásady chování pro dodavatele a obchodní partnery. Tyto zásady jsou často vytvářeny s oficiálním, neskrývaným, cílem „vychovávat dodavatele“ kupříkladu v oblasti tzv. LGBT práv, zakazují používání surovin těžených v některých zemích nebo přesně vymezují, jaké dárky si obchodní partneři dávat smějí a jaké nikoli.