Úvodem hovořil Halík o lásce a o tom, jak milovat Boha. „Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

„Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost i před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho největšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já,“ uvádí Halík. Boha podle něj možná nezajímá, zda v něj věříme, ale záleží mu na tom, zda ho milujeme. 

Původní text ZDE.

„Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. ‚Kdo nemiluje, Boha nezná,‘ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je ta závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě,“ podotkl Halík.

Následně přešel k otázce migrační krize a připomněl slova Krista. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili na cestě, to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“ Podle Halíka jsou totiž na našem kontinentu desetisíce lidí prchajících před válkou, smrtí a zhoubou – a ti lidé, kteří v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, si nesmějí nechávat dávat nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. 

„Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění,“ míní Halík. A zdůraznil, že usnesení vlády ohledne nepřijetí uprchlíků je podle něj popřením evangelia. 

„My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechali pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, a strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana,“ zmínil následně v této souvislosti Halík.

A vzpomněl i na svaté přijímání, jehož se zúčastnil muž s plackou s přeškrtnutým minaretem Islám tady nechceme. „Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: ‚Buďme milosrdní‘,“ řekl Halík, ale s tím, že však není možné, aby „ke stolu Páně“ přicházeli lidé, kteří se hlásí k nenávisti.

„Je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by 90 % lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu. Ale křesťanskost naší země, jakékoli země, se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo,“ uzavřel Halík se slovy, že víra je náročná cesta, ale je cestou lásky.