Pane Vůjtku, tradičním turnajem hráčů do 18 let Hlinka-Gretzky Cup v Břeclavi odstartovala minulý týden nová hokejová sezóna. Naši hráči obsadili páté místo, ale nevyhráli ani jeden zápas v normální hrací době. Naopak dostali výprask od mladých Finů a Kanaďanů. Zvláště Finy jsme kdysi pravidelně poráželi. Co se to stalo s českým hokejem?

My jsme zaspali dobu, a jak to vypadá, bohužel to má pokračující trend.

Jsme schopni vychovat maximálně dva tři dobré hráče, ale ta doba, kdy jsme měli v týmu deset dvanáct hráčů, kteří potom přešli do NHL, je pryč. Z toho se budeme jen těžko dostávat.

Zmíním dvě jména – Miloš Říha a Filip Pešán. To jest současný a budoucí trenér českého národního týmu. Podle rozhodnutí ČSLH (Český svaz ledního hokeje) bude Filip Pešán za devět měsíců takřka neomezeným vládcem české reprezentace. Je to správná cesta?

No tak je bohužel pravda, že už delší dobu nemáme žádné dobré výsledky ani u juniorů, ani u dospělých. Nějaká změna byla tedy asi nutná a už se to avizovalo dříve.

Miloš Říha podepsal smlouvu původně na dva roky a předpokládalo se, že po něm nastoupí některý z těch mladých progresivních trenérů. Nakonec to ale svaz oznámil rok dopředu, s čímž já naprosto nesouhlasím, protože to může přinést pro Miloše řadu problémů a hlavně to vůči němu není vůbec fér jednání.

Po mistrovství světa Miloš Říha prohlásil, že urgentně postrádal v týmu opravdu špičkového gólmana. Máme ale vůbec dnes takové brankáře, jako byli ve své době Holeček, Dzurila, Králík, Hašek či Vokoun?

Já si myslím, že kvalitních brankářů máme dost. Na tom mistrovství světa se spíš občas nezdařilo nasazování těch gólmanů, nějak se tam nepovedlo trefit toho správného brankáře na toho správného soupeře. Toho jsem si všiml.

Je pravda, že ti nejlepší nebyli k mání. Třeba Jakub Kovář celý rok exceloval v ruské  KHL, ale na mistrovství se nakonec neobjevil, i když přípravy se zúčastnil.  

Petr Mrázek je v NHL momentálně naším nejlepším gólmanem, i když měl první dvě sezóny po tom slibném začátku trochu hluché, tak teď se chytil. To samé platí i o Davidu Rittichovi, který šel taky hodně nahoru.

Takže ne, vážně nevidím žádný problém s brankáři. Jde jen o to, aby ti nejlepší byli k dispozici a byli ve formě, ale do budoucna myslím, že tohle nás trápit určitě nebude.

Pane Vůjtku, v ČR vzniká jakési malé ministerstvo sportu (vládní agentura pro sport). 

Hlavním kandidátem na šéfa této instituce je bývalý vynikající hokejový brankář Milan Hnilička, který je i spoluautorem příslušného návrhu zákona. Ten ale nedávno neprošel Senátem, když například předseda horní komory Jaroslav Kubera podotkl, že Hnilička si to celé napsal vlastně sám pro sebe… jak to vidíte?

Já jsem především rád, že taková instituce, která je leckde ve světě běžná, vznikne konečně i u nás. Ten dokument samozřejmě detailně neznám, takže to nemíním rozsuzovat, možná jsou tam nějaká procesní pochybení, ale musíme si uvědomit, že Milan Hnilička je člověk, který se politiku ještě učí. Trocha tolerance by proto neškodila. Co kdybychom naopak pana Kuberu postavili do hokejové brány a řekli mu: Chytej!?

A Marek Hilšer by mohl jít jako zdravotník…

(Smích...)

Jiří Holík si v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nedávno postěžoval, že v Česku aktuálně vládne jakási podivná demokracie, kdy pravda je jenom jedna a tu má intelektuální elita okolo tzv. pražské kavárny a její příznivci – a kdokoliv cokoliv řekne proti, je okamžitě prohlášen za nepřítele státu a prznitele demokracie. Cítíte to podobně?

Nejenom podobně. Ale úplně stejně! Absolutně! Absolutně s tím souhlasím. Když někdo náhodou nejde s proudem, okamžitě se ho snaží ti křiklouni přes média a sociální sítě umlčet. Naše demokracie se tím křiví, když někoho urážíte a zesměšňujete a házíte na něj to nejhorší jenom proto, že si dovolil říct svůj vlastní názor! 

Demokracie je přece o tom, že většina vyhrává, a ti další se proto musejí trošku podřídit. Samozřejmě příští volby mohou dopadnout jinak a všechno se zase otočí na druhou stranu. Ale já nemám rád, když někdo používá argument, že vítězové voleb mají dohromady těch třicet procent, zatímco my všichni ostatní máme dohromady sedmdesát. To je naprosté nepochopení principu demokracie. 

A naše opozice by si kromě toho permanentního boje proti těm, kteří vládnou, měla také uvědomit, že je třeba především budovat, rozvíjet se a jít dopředu, ne se pořád jen dohadovat a dělat si vzájemně naschvály, protože za nějaký čas zase převezme žezlo opozice, a měla by mít proto sama zájem, aby se lidem žilo dobře, a to i v době, kdy zrovna nevládne.

Pane Vůjtku, jak vy jako člověk velmi zcestovalý vnímáte problém imigrace, který se v posledních dnech opět usídlil na titulních stránkách novin a v centru pozornosti všech médií. Měli bychom se jako Evropa uchýlit k radikálnějšímu řešení situace? 

No, víte, obavy z toho rozhodně mám. Ten masový příchod ilegálních migrantů v posledních letech, tam Evropa úplně zaspala. Politici jenom schůzovali a pořádali nejrůznější konference – a přitom absolutně nic nevyřešili, protože to se mělo zastavit hned na začátku. A ti lidé, kteří byli úplně bez dokladů, se do Evropy neměli nikdy dostat.

Nás se to zatím ani tak netýká, jsme jen tranzitní zemí, protože oni si ještě vybírají zemi, kde dostanou ty největší sociální dávky, ze kterých mohou pohodlně vyžít.

Pro budoucnost Evropy to vidím jako pořádně velkou hrozbu. 

Vidíte jako hrozbu i Čínu a Rusko?

Leda obchodní hrozbu ze strany Číny, Rusko znám a necítím strach. I když všechno se dá vždycky zneužít. I obyčejní Rusové.

V Rusku stále převládá nostalgie po Sovětském svazu. Vy jste v Rusku trénoval a žil plných šest let. Chápete Rusy, že se jim stýská po totalitní éře?

Víte, Rusko je prostě velmoc. V první řadě se cítí jako velmoc, Rusové uvažují o sobě jako obyvatelích velmoci, a chtějí si proto žít podle svých vlastních pravidel. Nenechají si nic diktovat, oni se cítí jako ochránci světa a nárokují si to, že musejí svět řídit a diktovat mu, podobně jako USA. A toho využívají politici, kteří je ještě utvrzují, že Rusko je a bude světovou supervelmocí. To je jeden pohled.

Ale jak jste sám řekl, já jsem tam žil šest let a můžu zodpovědně říct, že jde opravdu spíše jen o tu neškodnou nostalgii, není tam mezi lidmi žádná zloba ani přehnaný nacionalismus. S tím jsem se v Rusku nikdy nesetkal. 

Pane Vůjtku a co vy? Chtěl byste se vrátit zpět před listopad 1989 do éry ČSSR?

Já osobně ne. Ale víte, každá doba má to svoje. Já jsem nezažil poválečné roky, převrat ani ty komunistické čistky v padesátých letech (poznámka: narozen 1947). 

To bylo jistě hrozné a pro mnoho lidí to byla nepochybně strašná doba. Samozřejmě tu byla  všudypřítomná propaganda, sledování nebo zákaz či omezení cestování – to všechno jsem zažil mnohokrát sám, když jsme se museli v cizině neustále hlásit, kde přesně jsme, kam a kdy půjdeme, že se určitě vrátíme a podobně.

Ale když to mám říct zcela upřímně a jen za sebe: pro mě to byla relativně klidná doba. Mohl jsem se zkrátka v klidu věnovat své práci, svému hokeji. Byla to doba, která hokeji a lidem okolo něj přála.    

A že se po roce 1989 žilo svobodněji? To je pravda, ale přesto to není v žádném rozporu s tím, co jsem právě řekl.

Autor: Tomáš Procházka