Nejprve se seznamme s pěticí mladých aktérů. Petr je příležitostný model a moderátor, který se poctivě věnuje své budoucí politické kariéře, je členem mládežnické organizace ANO. Vystudoval soukromou vysokou školu a do společnosti chodí se svým bodyguardem. Šarlota je začínající zpěvačka a raperka. Její tělo je pokryté tetováními. Renato, který se účastnil i první řady reality show, se věnuje práci v mediální sféře. Ve volném čase rád tvoří popovou hudbu. Klára pracuje jako servírka ve stripclubu a hledá úspěch v Praze. Posledním účastníkem je Mike, celým jménem Mike Ye Pán, který se živí tvorbou kontroverzních videí na serveru Youtube. Mike ve videích velmi nevybíravým způsobem častuje příslušníky pražské městské policie a natáčí se při porušování dopravních předpisů. Prý si tvorbou videí vydělá i 400 tisíc korun měsíčně.

Foto: Web České televize

Zatímco v prvním díle měli mladí lidé vydržet noc s bezdomovci, což zvládly pouze slečny (chlapci se s bezdomovcem, který je hostil, dohodli a spali u sebe doma), tentokrát je čekal úkol, ze kterého se vylhat nedalo. Štáb České televize s partou mladých a bohatých vyrazil letecky do Indie. Díl se věnoval sociálním rozdílům a produkce se rozhodla, že zlaté mládeži ukáže, v jakých podmínkách se vyrábí oblečení a boty, které si pak lze za mnohem vyšší ceny pořídit v Česku.

Na začátku druhého dílu se celá pětice shoduje, že neřeší, kde je jejich oblečení vyráběno, zajímá je spíše vzhled zboží, jeho cena a kvalita. To, zda mají pracovníci v rozvojových zemích důstojné pracovní podmínky, české zákazníky příliš nezajímá. Následuje prostřih na mladého Petra, který si kupuje výborně padnoucí oblečení ve značkovém butiku. Ostatní poté ve svých šatnících nachází věci vyrobené v Číně, v Indii, v Kambodži, nebo v Bangladéši. Sem a tam najdou věc vyrobenou v USA, nebo v Evropě. Renato má radost, když zjistí, že jeho sportovní oblečení je z Česka. I Šarlota několik českých kusů oblečení našla.

Produkce poté mladou pětici odvezla do Zlína, aby se podívala na někdejší domácí i světovou výspu obuvnictví. Před rokem 1989 jsme produkovali 72 milionů párů bot ročně, dnes jsou to pouhé 4 miliony. V někdejším areálu Svit se už boty nevyrábí, pouze se zde upravují. Hned po příjezdu do Zlína se předvádí Mike: „Ty vole, co to je za díru? Hotel Moskva? Tak to je těžkej komunismus. Tady ještě možná potkáme Hitlera,“ valí se z něj. Pochválí, že je ve Zlíně lepší vzduch, než v Praze. Šarlotě obuvnický areál připadá, jako kdyby vypadl z filmu o příšerách zombie.

Printscreen: Vysílání ČT

Zatímco dívky si v areálu Svitu zkusí opravu bot, chlapci se pustí do jejich výroby v jedné z posledních místních obuvnických firem, které přežily. Malý podnik na boty „prestiže“ dává práci pouze desítkám zaměstnanců. „Je to škoda, dříve tady pracovaly tisíce lidí. Čína nás převálcuje,“ stěžuje si do kamery jedna z pracovnic podniku. Pak se již mladí vydali na cestu do Indie, kam se před nimi vydal i český obuvnický průmysl. České podniky tam výrobu přesunuly kvůli levnější práci. Naši zlatou pětici v Indii nečeká žádný luxus, ale úplně spartánské podmínky.

Printscreen: Vysílání ČT

Po příjezdu do Indie vyjadřují účastníci pořadu své překvapení nad tamními poměry. „Já jsem si myslel, že Indie je kompletně poušť,“ říká Mike. „Já mám zase Indii zafixovanou jako džungli,“ líčí Šarlota. Do cílové destinace, města Ágra, je to ale ještě 200 kilometrů. Ty absolvují pomocí vlaku, konkrétně nejnižší třídou. Renato a Petr na nádraží komentují tamní obyvatele a poměry. „To je jak v koncentráku, ten vlak,“ říká Renato. „Tady je to pochcaný,“ všímá si Petr. Ten se pak pozastaví nad indickými pasažéry, sedícími za zamřížovanými okny vlaku. „Vypadají jak opice v kleci, vidíš to,“ ptá se Renata.

Printscreen: Vysílání ČT

Podobně se vyjadřují i po příjezdu do Ágry. „Fuj, tady smrdí hovna, kari a mrtvoly dohromady,“ stěžuje si Renato během cesty tuk-tukem, indickou motocyklovou obdobou taxíku. Klára se tomu směje. „Podívej, my máme na hotelu hákovej kříž,“ podivuje se Mike nad svastikou, která je odpradávna hinduistickým svatým symbolem. Ágra je mimochodem městem, ve kterém turisté mohou spatřit slavný Tádž Mahal.

Printscreen: Vysílání ČT

Kromě toho se zde ale také nachází stovky továren, které vyrábějí boty pro nadnárodní řetězce. Do jedné z nich se druhý den ráno chystá i naše pětice mladých, aby si zde vyzkoušela pracovat. Renato se na cestě pro jistotu posilňuje panákem. Mike se nahlas zajímá o to, jestli v továrně potká děti s nafouknutými břichy, nebo spíše normálně oblečené lidi. Šarlota si myslí, že budou umístěni do továrny, kde pracují jejich vrstevníci. Komentátor pořadu poté vysvětluje, že do indické továrny získali přístup i proto, že samotné Indy zajímalo, jak se pětice mladých Evropanů popere s tamními pracovními podmínkami.

Poté si již mladé hosty vezme do parády indický majitel továrny. Po krátkém úvodním představení každému z nich osobně předvede činnost, kterou po nich vyžaduje. Od té chvíle by měl každý plnit svůj úkol. „Co mě tady překvapilo? Že to tady občas trochu lajdaj. Ale za ty prachy se není čemu divit, že, když dostávají tak málo peněz. Je sprosté, že dostávají tak málo,“ řekl Renato ke své pracovní zkušenosti, kdy vyklepával švy u bot. „Nejhorší bylo to vedro, které se vnitřně podepisuje na tom, že nejdřív jsem stála, pak jsem si sedla a potom už jsem se opírala o tu botu. Člověk cítil tu vnitřní únavu z toho horka a ovzduší,“ popisuje s úsměvem Šarlota, jak se jí směna líbila. „Mám úplně mozoly na rukách, jsem zpocená, unavená, mám hlad,“ posteskla si Klára. „Mám rozpraskaný prsty, nechápu, jak to můžou dělat bez rukavic, úplně to rozežírá kůži,“ svěřil se Petr. „Zlatý videa na Youtube. My máme peníze za nic, oproti tomuhle,“ přiznává Mike. „Zlatý sezení v kanceláři,“ přitakává mu Petr.

Printscreen: Vysílání ČT

Petr vůbec vypadá, jako by ho pracovní zkušenost trochu změnila: „Budu si teď víc vážit těch bot, co se tu vyrábí a prodávají se u nás. Oni tu ten obchod ani nemají. U nás v Česku je tahle značka snad v každém obchodě.“ Renato pro změnu zjistil, že v indické továrně vyrábí boty i jedna velmi známá česká značka. „Jsem zhnusen,“ komentuje svůj nález. „Je sprostý, že takováhle česká značka takhle upadla, aby si nechala vyrábět boty v Indii,“ dodává.

Třetí den byly zastávkou mladé pětice takzvané „sweatshopy“, tedy malé, pololegální dílny, které vyrábějí pro velké evropské společnosti ty zakázky, kterým větší a oficiální továrny nejsou kapacitně schopny vyhovět. Do takovýchto minifabrik je velmi obtížné proniknout a štáb České televize se dovnitř dostal jen za pomoci úplatků a konexí na místě. V těchto malých dílnách jsou pracovní podmínky ještě o poznání horší. Na nějaká zaměstnanecká práva můžete rovnou zapomenout. Pracují zde za mrzkou mzdu i malé děti. Trojice chlapců se vydá pracovat do sweatshopu v nejchudší a nebezpečné čtvrti Ágry. Všichni tři bloudí úzkými uličkami slumu a zaraženě pozorují malé dílny, které jsou všude jako houby po dešti. Ocitají se v malé místnosti, která je zaplněná botami a jejich polotovary. Ty na místě kompletuje několik pracovníků, nejmenším je mezi deseti a čtrnácti roky. „Nejvíc mě překvapilo, že tu pracují děti. A že tu vydrží v tom omamném oparu ředidla. Fakt to kope,“ svěřuje se Renato.

Obě dívky štáb vyslal do poněkud lepších podmínek v dílničce blízko tržiště. Obě usedají na špinavý koberec v šeré místnosti a mají za úkol nanášet lepidlo na stélky bot. „Je to celkem hard, sedíme tady na nějakém prochcaném koberci,“ stěžuje si Klára. „To, kde jsme pracovali včera, byl docela luxus,“ vzpomíná Šarlota na zkušenost z větší továrny. Mike mezitím zjišťuje, že v malé dílničce, kam byli vysláni chlapci, se vyrábí jeho oblíbená značka, respektive její padělky. Poté se pokouší lámanou angličtinou komunikovat s místními dělníky, leč bez úspěchu. Pracovat se mu příliš nechce.

Printscreen: Vysílání ČT

Petr se při zatloukání hřebíku do bot poranil na ruce, indický kolega mu ránu pohotově zapatlal lepidlem na boty. Petr to ale vzal sportovně a s úsměvem. Všech pět mladých se nakonec svého pracovního úkolu zhostilo více či méně úspěšně, nejdéle to trvalo Mikeovi, kterému se do práce příliš nechtělo. Renato si, k pobavení indických pracovníků, dává během šichty dalšího panáka z donesené placatky. Dívkám vadil koncentrovaný zápach lepidla na boty, který se v uzavřeném prostoru nehýbal. „Mně ta práce nevadí, akorát ty podmínky jsou horší,“ shrnula svou zkušenost Šarlota.

A co mladým Čechům výlet do Indie dal? „Určitě to hodně změnilo můj pohled na boty a jejich výrobu. Když budu kupovat boty, budu nad tím přemýšlet jinak, hlavně co stojí za tou výrobou,“ podotkl Petr. „Určitě to ve mně něco zanechalo, ale myslím si, že mé chování to nijak výrazně nezmění,“ je upřímná Šarlota. „Já už indické zboží preferovat nebudu. Budu se snažit více kupovat italské věci, i když to poleze do peněz,“ zoufá si Renato. „Zase kdyby neměli ty zakázky od nás, tak co by dělali? Z čeho by žili, kdo by jim ty peníze dal? Takhle mají alespoň nějaké peníze,“ překvapuje ekonomickou úvahou Klára.