V rozhovoru mimo jiné Kmoníček uvedl, že je těžko představitelné, že bychom v Česku nemohli používat produkty čínských firem. „Nestojí to tak, že někoho budeme zvýhodňovat nebo znevýhodňovat, či snad dostávat z trhu pomocí ne lehce ověřitelných argumentů. Je to technická debata o tom, jak si naše generace zařídí komunikační systémy páté generace, které pro nás budou stejně důležité jako třeba v minulosti ropovody,“ poznamenal Kmoníček. 

Huawei pak pro Američany sice je podle Kmoníčka tématem, ale rozhodně ne hlavním. Nemůžeme udělat celosvětový hon na jednu firmu, aby všichni zahodili její mobily a koupili si jiné. Jde o to, abychom si byli bezpečnostně a právně jistí, že klíčové infrastruktury státu jsou zajištěné tak, že jim můžeme v rozumné míře důvěřovat,“ dodal.

Původní text ZDE

Celý problém s Huawei pak podle Kmoníčka ovlivňuje jedna neekonomická veličina – a tou je důvěra. „Jak se Čína dostávala do vrcholné světové pozice, nebyla ochrana duševního vlastnictví a jeho využívání její nejsilnější stránkou, abych tak řekl. Proto k ní nemáme dnes takovou důvěru jako třeba k evropské firmě fungující v našem právním a bezpečnostním systému,“ poznamenal. 

Zároveň dodal, že pokud si někdo myslí, že když si koupí mobil Huawei, tak jej velký Peking sleduje při cestě z kuchyně na záchod, je to podle něj naprostý nesmysl. „Proč by to dělal a jakou informaci by za své náklady při současných technologiích dostal? Řešíme problém velkých operátorů, nejde tu o jednotlivé dílčí produkty a užitkovou elektroniku. Problém není, jaký mám mobil a co mi ten mobil v kapse dělá, to je velmi lidová představa. Problém je, kam se připojí a jestli jenom tam. A také, kdo co umí vypnout a odkud,“ dodal.

Závěrem pak poznamenal, že pro Česko je výhodnější být velkým evropsko-americkým klientem, než se s Čínou o přístupových kódech bavit z pozice země o velikosti jednoho čínského města.