Rusko a Turecko postupně normalizují hospodářské vztahy a mluví spolu také ohledně Sýrie, kolem které je nyní mezinárodně horko. Na setkání v Istanbulu byla podepsána předběžná dohoda o stavbě nového plynovodu Turecký proud. Putin byl v Turecku poprvé od incidentu se sestřelením ruského vojenského letadla a od Erdoganovy srpnové usmiřovací návštěvy v Rusku.

Turecký proud, Ukrajina a EU

Putin z Istanbulu přivezl předběžnou smlouvu na výstavbu nového plynovodu Turecký proud a také vyšší cenu ropy. Ale o tom za chvíli. Plánovaný plynovod přivede více ruského plynu pro turecké hospodářství, které dováží v současnosti 72 % potřebné energie. Vedle toho potenciálně umožní další tranzit přes Turecko dál do jižní Evropy. To znamená, že Turecko má nakročeno k tomu stát se tranzitním hubem pro transport ruského plynu.

Pro ruskou stranu znamená Turecký proud nový krok k diverzifikaci. Turecko je už dnes druhým největším zákazníkem Ruska v prodeji plynu hned za Německem. Dva jeho největší zákazníci tak budou mít „vlastní“ plynovody s odpovídající kapacitou – Severní a Turecký proud. Oba projekty obcházejí Ukrajinu a další tranzitní země ve střední Evropě. Turecký proud je částečně strategickou odpovědí za stornovaný Jižní proud.

Pro Ukrajinu je to dobrá i špatná zpráva zároveň. Dobrá proto, že ruský plyn byl chronickým zdrojem deformací v ukrajinské politice a ekonomice. Špatná proto, že konec tranzitů (zatím jen možný a až po roce 2019) by umenšil ukrajinský význam pro Rusko i pro EU. S realizací Tureckého proudu naopak vznikají  nové možnosti pro Řecko.

Společná smlouva s Ruskem o tranzitu plynu přes Ukrajinu má vypršet v roce 2019 a její prodloužení je nyní a za stávajících okolností s otazníky. Rusko si nepochybně s projektem Tureckého proudu vytvoří manévrovací prostor pro otázku ukrajinských tranzitů. Na druhou stranu dosavadní vývoj navzdory všemu ukázal, že Rusko má velmi pragmatický postoj k dodávkám plynu do EU. Platí rovněž, že ukrajinské plynovody jsou pro Rusko stále ekonomicky nejvýhodnější.

Pokud by se potenciální scénář obchvatu Ukrajiny realizoval, Ukrajina a také řada zemí Evropské unie (jako například Slovensko a ČR) se bude muset potýkat s možným ukončením tranzitní role. Je celkem jasné, že ruský plyn bude ve hře  pro Evropu ještě dlouhou dobu, ale zeměpisná a mocenská mapa jeho dodávek a distribuce se může výrazněji proměnit. Taky pro Česko.

Turecko a Rusko v Sýrii

Politická jednání Putina s Erdoganem se uskutečnila za zavřenými dveřmi. Hlavní téma známé je: Sýrie. Situace v Sýrii se v poslední době velmi zdramatizovala hlavně na velmocenské ose USA – Rusko, kde zcela selhala diplomatická jednání. Vývoj kolem Sýrie se nebezpečně schyluje ke scénáři přímého vojenského vstupu USA do syrského konfliktu na straně Asadovy opozice. Znamenalo by to možnost, že se vojáci USA a Ruska mohou přímo vojensky střetnout. Ve Washingtonu sílí jestřábí instinkty a karty se obrací ve prospěch intervencionistů, a nikoliv diplomatů, jak píše James Carden pro The Nation.

Současným kamenem úrazu se stalo město Aleppo na severu země a postup Asadových vojsk s ruskou podporou tamtéž. V tomto kontextu čelí Rusko ostré kritice Západu za způsoby vedení války v městském terénu Aleppa. Na řadu se dostávají úvahy o dalších protiruských sankcích a humanitární rétorika západních velmocí v čele s USA. Naposledy během úterka Vladimir Putin zrušil nejspíš kvůli výrokům prezidenta Hollanda cestu do Paříže, která byla plánována na 19. října. Oficiálním důvodem byl organizační výpadek některých událostí, kterých se Putin chtěl ve Francii zúčastnit.

Turecké zájmy na Blízkém východě a v Sýrii se týkají kurdské otázky, která je ve vidění Ankary spojená s celistvostí země. Ankara nechce, aby vznikl v Sýrii či jinde autonomní zárodek kurdského státu. Z bezpečnostního hlediska má Ankara zájem, podobně jako Rusko, na likvidaci ISIS a také na stabilizaci regionu. To ji de facto posouvá v daný moment do protiamerické pozice. Zároveň ale není současné turecké vojenské angažmá v Sýrii a v Iráku bez rizik pro další destabilizaci regionu.

Za pozornost stojí, že prezident Turecka Erdogan nebyl v poslední době ve svojí kritice Moskvy a jejích kroků v Aleppu a v Sýrii vůbec slyšet. Naopak zaujal k ruské politice v Sýrii spíše neutrální či neadresnou pozici, která neodpovídá západní linii NATO a USA. Erdogan sice v parlamentu kritizoval vývoj v Aleppu, ale Rusko přímo nejmenoval jako odpovědnou stranu. Podobně se chová Moskva v otázce turecké operace v Sýrii a Iráku, která je zaměřená především proti Kurdům. Podle deníku Hurriyet se hovory dotkly humanitární pomoci v Sýrii, zastavení krveprolití v Aleppu, turecké operace Štít Eufratu v Sýrii a Iráku a konečně otázky společného sdílení vojenských informací. Co konkrétního Putin s Erdoganem dojednali, zjistíme nejspíš, až se to stane.

Za zmínku stojí, že se během pondělka v médiích objevila ještě další zpráva, která se týkala regionu severní Afriky a Blízkého východu. Podle ní mělo Rusko a Egypt úspěšně dojednat vytvoření nové ruské vojenské infrastruktury v Egyptě. Následně egyptská strana informaci popřela s tím, že cizí vojenská báze na území země je v rozporu s ústavou. Egypt zrovna čeká na přiklepnutí 12 miliard dolarů půjčky od MMF a podobná zpráva se mu zcela jistě nehodila.

Ropa a stabilizace ceny

Posledním strategicky významným tématem istanbulských jednání byla ropa a její cena. Na konci září země OPEC dosáhly v Alžíru předběžné dohody o fixaci těžby ropy, což nastartovalo růst ceny za barel o asi 5 %. Pro Rusko je cena ropy víc než strategicky zajímavá.

Putin v pondělí při svém projevu v Istanbulu podpořil dohodu o omezení produkce. Reakce trhu na sebe nenechala dlouho čekat. Cena ropy byla v úterý na 53 dolarech za barel. Ruský rubl reagoval na tento vývoj pozitivně. Očekává se, že stabilní dohoda by mohlo být dosažena v listopadu letošního roku a že cena by se v té době mohla pohybovat kolem 60 dolarů za barel. Na druhou stranu, velké otazníky existují kolem reálné kontroly těžby v případě dosažené dohody a podle skeptiků také kolem možností uzavření vlastní dohody.

Ceny ropy, ale zřejmě i dalších otázek spolupráce se týkala i poslední, poněkud okrajová, schůzka prezidenta Putina v Istanbulu. V pondělí se sešel s prezidentem Venezuely Nicolásem Madurem. Venezuela je přitom dlouhodobě jedním ze spojenců Ruska v Jižní Americe a v současné globální hře Ruska má pro Moskvu svůj význam. Obsah schůzky nebyl nijak komentován, takže o konkrétních výsledcích nic nevíme. Je celkem jasné, že Caracas má zájem na stabilizaci ceny ropy za podmínek jejího mírného zvýšení až k 60 dolarům.