Podle Jandy je nutné jít po příčinách, ne po důsledcích tohoto jevu. „Vojenská přítomnost v severní Africe, azylová centra a tábory okolo nich ve třetích zemích, důsledná návratová politika těch, kteří se na ochranu nekvalifikují (statisticky jde o více než polovinu žadatelů o azyl), a máme je bezpečně kam vrátit – právě do těch vytvořených center,“ navrhuje. Přiznává, že na to budou zapotřebí desetitisíce lidí, že to bude stát spoustu peněz a politické vůle. A dokonce to prý často bude překračovat vůli OSN.

Potápění prázdných lodí pirátů je podle něj jen kousek v mozaice, který opravdu nestačí. Celá tato politika musí být podle jeho názoru evropská, protože jednotlivé státy na to nemají kapacity ani odvahu. „Všechny ostatní varianty jsou mnohem, ale mnohem horší,“ varuje Janda závěrem.

Celý text Jakuba Jandy:

Zaznívá, že za ten imigrační průšvih můžou Eurohujeři. Tak si řekněme pár faktů.

Jasně, mohli jsme mít z Lisabonské smlouvy výjimku z Justice&Home Afffairs jako třeba Britové či Dánové. Ale když nejste na ostrově, v důsledku případné silné migrační krize uvnitř Evropy by nám to nic nezajistilo. Letos do Evropy dorazí k milionu žadatelů o azyl, za rok 2014 to bylo 626 000 žádostí, jen čtvrtina azyl dostala. Obrovský nápor. Ten se bude zvyšovat – v evropském sousedství je k 25 milionům lidí v pohybu. Destabilizovaný region se hned tak nezlepší, miliony lidí se budou hýbat dále. Dále nás čeká rostoucí demografická křivka Afriky, kde bude za pár desítek let ke dvěma miliardám lidí. A bez ohledu na války se jim prostě bude žít hůře než v Evropě. Nikoliv všichni, ale i malé podíly těchto lidí na sever do bohaté Evropy budou směřovat.

To není debata o tom, jak moc jsme solidární s uprchlíky či o islamismu, ale o obrovských číslech. Samozřejmě že neplatí teze o potřebě pracovních sil, když jde většinou o chudé, nevzdělané lidi bez znalosti jazyků, naprosto pochopitelně hledající lepší budoucnost. Stačí se podívat na čísla nezaměstnanosti a případně konkrétně na nezaměstnanost mladých v některých státech EU.

Ať už budou na sílu protlačeny povinné kvóty (což doufám, že ne – ty by ten proces politicky akcelerovaly) nebo ne, Schengen bude dlouhodobě pod takovýmto tlakem těžko udržitelný. Budeme sledovat snahy o jeho omezování či částečné rušení od některých států, které si budou chtít uchránit vlastní území nebo je k tomu vlastní občané politicky dotlačí. Přál bych si, aby to tak nebylo, ale v tomto scénáři nemá stát mnoho jiných možností, než obnovit kontroly na hranicích.

Pokud něco může rozložit evropskou integraci, tak je to nezvládnutí masové migrace. A tím nemyslím nějaké eurohujerské libůstky, ale opravdu to nejdůležitější, co v evropské spolupráci máme.

Proto musíme jít po příčinách, ne po důsledcích. Vojenská přítomnost v severní Africe, azylová centra a tábory okolo nich ve třetích zemích, důsledná návratová politika těch, kteří se na ochranu nekvalifikují (statisticky jde o více než polovinu žadatelů o azyl), a máme je bezpečně kam vrátit – právě do těch vytvořených center. To budou desetitisíce lidí, bude to stát spoustu peněz a politické vůle. A často překročení vůle UN. Cílené užití rozvojové pomoci jako nástroje zahraniční politiky, který směřuje ke stabilizaci regionů, kde to vážně potřebujeme. Potápění prázdných lodí pirátů je jen kousek v mozaice, který opravdu nestačí. Celá tato politika musí být evropská, protože jednotlivé státy na to nemají kapacity, ani odvahu.

Všechny ostatní varianty jsou mnohem, ale mnohem horší.