Přítomní se shodli na tom, že Evropská unie v nedostatečné míře přesvědčuje a že spíše inklinuje k „befelům“. „Má-li společnost fungovat, vyžaduje to určitou míru homogenity. V zásadě by měla být hodnotová, přitakáním k rovnosti, svobodě nebo nerovnosti, nesvobodě, akceptaci určitých pravidel společnosti,“ uvedl k otázce ohledně kvót a migranty právník Kysela. „Mám pocit, že některé evropské země toto z části vlastní vinou, z části bez vlastní viny nezvládají kvůli zátěži minulosti, což je koloniální dědictví. V homogenní společnosti se pak vytvářejí subkultury, které se zbytkem nekomunikují. Pak tedy máte řadu typů Francouzů. Je účelné bdít nad tím, aby se vám neproměnilo obyvatelstvo, které má takové či jiné etnické charakteristiky, a aby se vám společnost nerozpadla, kvůli tomu přitakání k pravidlům a hodnotám,“ varoval přítomné.

Desítky homogenitu neohrozí, ale…

K přerozdělování migrantů a Dublinu IV mimo jiné uvedl: „… mne ta společná azylová politika nepopuzuje ve chvíli, kdy mluvíme v jednotkách, desítkách, možná stovkách. Kdyby měla vést k tomu, že bez vlivu členských států se na jejich území objevují desetitisíce lidí, kteří právě mohou být důvodně osočováni z toho, že tam ta hodnotová homogenita nebude, tak to bych považoval za dost významný problém, který se dá vyzkoumat z empirických znalostí ze západní Evropy, protože tam prostě je problém – v Holandsku, ve Francii, v Belgii.“

Další rovinou jsou podle Kysely konkrétní čísla. „Pokud by se nás měly týkat stovky, tak mi připadá, že to není důvod jít do přímého střetu s EU, zejména, když se postupem času ukazovalo, že to nejsou stovky, ale méně a méně. Pokud na Slovensku Robertu Ficovi stačilo, aby prováděl více či méně vážně míněné úkony, které se týkaly několika jednotlivců, a bylo všechno v pořádku, tak mně připadá, že je možná zbytečné si sem „nevzít deset lidí a mít pokoj“. Je to možná pokrytecký závěr... Nezdá se mi výhodné tuto bitvu kvůli deseti, dvanácti, dvaceti vést. Současně ale platí, že ne každý, kdo přichází ze světa mimo Evropu, je ten, který nám to tady rozbije. Že specielně když se mluví o Sýrii, která konec konců byla spouštěčem, pokud jde o stav občanské války, tak je podle mne poměrně dost sekularizovaná země, kde příliš zahalených lidí nebude. Tam bych si zrovna myslel, že ti Syřané by představovali menší riziko než kdyby sem putovali Saúdové. V senátu je původem Syřan senátor Mezian a ten mi tedy nepřipadá nijak zvlášť nebezpečný. Pokud by tedy i ti další Syřané byli podobní senátoru Mezianovi, tak nemám pocit, že bychom měli nějakou zvláštní újmu,“ uvedl s trochou nadsázky Jan Kysela.

Striktně a nestriktně

K dotazu na Lisabonskou smlouvu a k možnému přehlasovávání pak uvedl: „Jde o to, jaká témata tomu předřadíte. Kvalifikovaná většina byla i před tou Lisabonskou smlouvou, jenom se rozšířil dosah toho, kam míří, a to jsou právě ty azylové otázky. Když se Lisabonská smlouva dvakrát přezkoumávala českým ústavním soudem, tak to v prvním případě bylo z iniciativy senátu, ve druhém pak z iniciativy skupiny senátorů a právě toto dílčí téma společné azylové politiky bylo přezkoumáno do určité míry jako rizikové. Čtení toho textu je také ovlivněno tím, že EU dlouhou dobu a do teď funguje dost odlišně od toho, co je v těch smlouvách napsáno, ale ve smyslu spíše konsensuálnějším. Ve chvíli, kdy máte dojem, že můžete považovat za jisté, že se toho mechanismu nevyužije, tak nad ním mávnete rukou.“

Přání otcem myšlenky, aneb co je psáno…

„ Když byste se podívali na ústavní zákon o československé federaci, tak je evidentní, že rozhodování Federálního shromáždění je hrozně komplikované,“ odbočil na chvíli do historie společného Československa Kysela. „Ve chvíli, kdy žijete pod šťastnou vládou komunistické strany, tak je vcelku jedno, jak je co komplikované, protože se rozhoduje jednomyslně, protože si to strana takhle přeje. Ve chvíli, kdy vnější řízení komunistické strany odpadne, tak se vám to Federální shromáždění zablokuje a je paralyzováno. A toto je také takové, že situace byla tak vyhrocená, že praxe konsensu opustila ve smyslu - přikloníme se k tomu, co je ve smlouvě. To vidíme v malém měřítku jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Tam je napsáno, že když chce klub přestávku, tak mu to musí sněmovna odhlasovat. Praxe je taková, že když chce klub přestávku, řekne se, máte přestávku. A teď s tím kluby pracují různými nekorektními způsoby. Divily by se, kdyby se proti nim vynucoval ten jednací řád. Odvolávat se na něj, když do teď takováto praxe je,“ konstatoval Kysela. „Ve chvíli, kdy státy brojící proti většinovému rozhodování podle mého soudu projevily značně malou ochotu k jakémukoliv gestu, tak se asi člověk méně diví těm druhým, že potom mechanismu sáhne. A tím se bavíme o těch deseti, dvaceti, padesáti,“ konstatoval o počtu možných azylantů Kysela.

Chutě bruselských úředníků versus realita

Poněkud temnější dotaz zněl na další vývoj v EU, který se projednává již u nás a hovoří se o vzniku evropských ministerstvech, kdy „budou vlastní zdroje a mimo jiné Evropská komise se změní na vládu, čímž vznikne nadnárodní stát. A to se odbourá hlasování v Evropské radě…“, varoval jeden z přítomných na besedě.

„Nevím, jaký je konečný cíl evropské integrace. Nemyslím si, že je na to nyní chvíle a ani si nemyslím, že bude čas, kdy ta chvíle nastane,“ zchladil možné prvotní vášně Kysela. „Někdy se EU přirovnává ke Spojeným státům, k federaci, my ji ale nevnímáme z důvodů emocionální zátěže. Když řekneme evropská federace, leckomu se v tom objeví spíše evropský stát. Ale tak to není, protože federace je založena nejenom na horizontální i vertikální dělbě moci. Mně se zdá, že současný stav EU je provázen určitou mlhou. My nevíme úplně přesně, kde ta moc je, ona se různě přelévá v závislosti na tom, jak jsou silní aktéři, kdo je předseda Komise. Možná kdybychom uvažovali o evropské federaci, tak by to nutně nemuselo být zavrženíhodné, protože by to ve skutečnosti mohlo znamenat vyjasnění rozhodovacích mechanismů, které by mohly být někdy ve prospěch členských států. Srovnání se Spojenými státy mně vždycky připadalo, že je pokulhávající v tom, že má pouze funkcionální složku, jenomže tam chybí další, která je založena na identitě nebo na kultuře.“

Spojené státy měly podle právníka Kysely výhodu jednoho jazyka. „Když v EU jeden jazyk nemáte a nikdy jej mít nebudete, tak mi připadá, že je to dost výrazná komplikace, nebo pojistka – podle toho, jak se na to díváme. Další věc je ta, že mezi členskými státy jsou veliké rozdíly v míře vnímání sebe sama jako součásti nějakého evropského národa. Míra identifikace Belgičanů s EU je nesrovnatelně vyšší, než identifikace Čechů. Bude v tom generační či sociální rozdíl. Toto mne vede k tomu, že nejsme ve stavu, abychom mohli bez dalšího akceptovat institucionální strukturu a ani si nejsem jistý, jestli v tom stavu kdy budeme. Rozhodně bych tomu tedy netleskal,“ uvedl na závěr Jan Kysela.