V případě kolapsu zdravotního systému se, podle Šimka, lékaři budou muset řídit etickým manuálem ministerstva zdravotnictví. „Naše etická komise ministerstva zdravotnictví už na jaře takový jednoduchý výstižný manuál vypracovala. Jinou věcí ale je, že v naší zemi to jen málokoho zajímá a zájem o etickou stránku věci je velmi malý,“ říká Šimek v rozhovoru pro server Deník.cz.

Lékaři totiž, podle něj, v normálním stavu jednají podle etických zásad jaksi přirozeně. „V tuto chvíli, aniž to ti lékaři umí odborně pojmenovat, byť z toho skládali zkoušku, jednají v duchu etických zásad, které naše civilizace ctí. Tedy spravedlnost, dobročinění, neškození, respekt k autonomii. To se poměrně dodržuje,“ všímá si Šimek.

„Ale když přijde něco mimořádného, jako jsou živelní pohromy, katastrofy nebo takováto epidemie, začínají platit pravidla jiná. Ve chvíli, kdy skutečně nemáme prostředky na to věnovat se každému těžce nemocnému nebo zraněnému, tak musíme prostředky, které máme, věnovat těm, u nichž je naděje na záchranu,“ říká Šimek.

Taková pravidla, podle něj, zatím v českých nemocnicích neplatí, protože nejsou potřeba. „My dnes dáváme péči především tomu, kdo je na tom nejhůř. A to přesto, že víme, že třeba zemře. Protože se můžeme věnovat všem. Ale ve chvíli, kdy by nastal stav katastrofy, jako na jaře v Itálii, a od té jsme pořád ještě daleko, musíme přijmout jiná pravidla. V situaci, kdy máte deset nemocných a jeden přístroj, tak nemůžete použít normální principy, protože devět z deseti vám umře. Proto je tu princip ‚triage‘ (triáž, třídění, pozn. red.), že za této situace je morální věnovat síly tam, kde je naděje na úspěch,“ upozorňuje Šimek.

O samotném výběru by, podle něj, neměli rozhodovat zdravotníci, kteří budou pacienty zachraňovat, ale medicínsky vzdělaní organizátoři zdravotní péče. „Ne ošetřující lékaři, ti by tím neměli být zatěžování. To by měli dělat organizátoři zdravotní péče, medicínsky vzdělaní lidé. Tito lidé musí říci, komu a jakou péči poskytnout,“ myslí si Šimek, a dodává, že potřebné podklady k tomu ministerstvo připravilo již na jaře.

Rozhodnutí koho zachránit, a koho ne, je podle Šimka nesmírně těžké. „Jde z mravního hlediska o jednu z vůbec nejtěžších věcí v situacích katastrof. Na druhé straně však samozřejmě platí, že úleva od bolesti a jiná paliativní péče musí být pacientovi poskytnuta vždy,“ dodává Šimek.