„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili dvacátého února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal,“ sdělil premiér Klement Gottwald lidem dne 25. února 1948 na Václavském náměstí, dav se rozjásal a země zrudla. Od té události uběhlo sedmdesát let. Co tomu všechno předcházelo? O tom ParlamentníListy.cz hovořily s historickým publicistou Zdeňkem Čechem.

Po hrozné válce

„Na rostoucím významu komunistů v Československu se samozřejmě podílela druhá světová válka s triumfem sovětských zbraní. Rusové v obrovské epopeji odrazili Němce u Moskvy, zničili je u Stalingradu a nakonec válku vítězně ukončili v Berlíně,“ začíná Zdeněk Čech vyprávět o době, které u nás skončila v únoru 1948. „Tehdejší československý prezident Edvard Beneš nedokázal už nikdy překonat zklamání, které mu přichystali Francouzi a Britové na konferenci v Mnichově. Beneš se u nás v čase Mnichova dostal do šílené situace. Z jedné strany tlak na přijetí mnichovských podmínek, z druhé touha bojovat za každou cenu. A on se vlastně stal jazýčkem na vahách. Byl to Beneš, kdo v zásadě rozhodl, že se bojovat nebude. Spočítal si množství ztrát. Představil si letecké útoky na Prahu. Po letech dospěl k rozhodnutí, že můžeme do budoucna počítat jen s jediným spojencem, a tím je Sovětský svaz. O stinných stránkách té země přitom věděl, stejně jako o hrozbách, které z ní mohou vzejít.“

Poměr k rudým

„Vztah našich občanů k Moskvě a k domácím komunistům procházel po roce pětačtyřicet vývojem,“ vypráví Čech. „Sověti vyhráli válku a svedli s Němci největší bitvy dějin. Taková bitva, jako u Kurska, už asi nikdy nevzplane. Válka stála Rusy mnoho životů, mimo jiné i proto, že ji často vedli bez ohledu na vlastní vojáky. ,Přišli jsme na to, že když jde pěchota přes minové pole,‘ vyprávěl například Američanům maršál Koněv, ‚nepřináší to větší ztráty, než když pěchotu ostřeluje těžké dělostřelectvo...‘   

Proruská euforie začala pak u nás zvolna opadat a objevily se zprávy o nepříliš vysoké civilizační vyspělosti SSSR. V Praze byla velká výstava sovětského umění, ale skončila krachem, protože šlo o upocený socialistický realismus s rozostřenými genitáliemi lidí u vody. V zemi Emila Filly, Bohumila Kubišty nebo Václava Špály to moc zaujmout nemohlo.“

Pohled na Rusko byl časem objektivnější a sympatie ke komunistům začaly klesat. „Svět se začal dělit. Winston Churchill přednesl roku šestačtyřicet svůj legendární projev v americkém Fultonu. Prohlásil v něm, že v Evropě se od Štětína po Terst spouští železná opona. A kam v takovém uspořádání patřilo Československo? Stačilo se podívat na mapu... Napravo od železné opony, v sovětské sféře vlivu, skončilo pak ostatně i Polsko, které je možná tou nejrusofobnější zemí na světě...“  

Po válce to nicméně u nás tak jednoznačně nevypadalo a stát začala řídit vláda obnovených politických stran sdružených v Národní frontě. Nebyly však obnoveny – prý kvůli kolaboraci jejich členů – tři strany na pravici: agrárníci, živnostníci a národní demokraté. V politickém životě tak vlastně chyběla pravicová složka a všechno se stáčelo až příliš doleva. A komunistické strany byly v Národní frontě dvě: Komunistická strana Československa a Komunistická strana Slovenska. První parlamentní volby se poté konaly v roce 1946 a skončily úspěchem komunistů. Tehdy se to ještě dalo čekat. 

Plán ministra Marshalla

Napětí mezi vítěznými spojenci, tedy SSSR a USA, se drželo určitou chvíli pod pokličkou. Ministr zahraničí USA George C. Marshall přišel však v roce 1947 s plánem mohutné americké podpory válkou rozbité Evropě. „Šlo celkem o třináct miliard dolarů, přičemž pro Československo se počítalo zhruba s miliardou,“ říká publicista, „je ale třeba brát v potaz, že jeden tehdejší dolar mohl mít kupní sílu dvaceti dnešních. Američané si takové gesto mohli dovolit,“ pokračuje Čech, „americký průmysl produkoval tehdy padesát procent světové výroby. A v USA zbylo hodně zboží z mohutné válečné produkce. Že tím Američané nijak neposlouží Sovětům, si tenkrát mohl spočítat i každý elév zahraniční služby. Rusové tehdy prostě tahali za kratší konec hole, neměli na rozdíl od Ameriky jadernou zbraň a hospodářství jim doslova přeorala válka.

Československá vláda hodlala Marshallův plán přijmout, pokud by se někdo vzpíral dolarům z čistého nebe, měli by ho ti ostatní za blbce, nicméně z opatrnosti letěla naše delegace do Moskvy, aby se poradila s Josifem Stalinem.

Stalin si nejdřív pozval Gottwalda, který možná kličkoval s tím, že se teď bude v Československu rozvíjet socialismus za americké peníze, což je krásná ukázka dialektiky v praxi,“ spekuluje Čech, protože o tom, jaká slova při tomhle jednání padla, se dodnes neví. „Stalin poslal Gottwalda s Marshallovým plánem ke všem čertům a pak si podal i ostatní včetně Jana Masaryka. Beneš následně jeho rozhodnutí přijal. Tak jako ostatně všichni v sovětské sféře vlivu.“ 

Na scéně je Nosek

Neshody mezi komunisty a nekomunistickými ministry se ve vládě začaly přiostřovat. Na klíčovém postu ministra vnitra byl komunista Václav Nosek, jenž válku strávil v Londýně a jemuž prezident Edvard Beneš důvěřoval. „Pán Hradu“ však trpěl Ménierovou chorobou a jeho stav se začal zhoršovat. Právě v takové situaci začal Nosek, jehož rezort se rozrostl na čtyřicet tisíc příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jednat v intencích komunistického zájmu. Třináctého února 1948 odvolal osm obvodních policejních ředitelů (nekomunistů) a nahradil je komunisty. Premiér Gottwald na protesty jen lakonicky odvětil, že rozhodovat o personální politice Sboru národní bezpečnosti je zcela v kompetenci šéfa vnitra...  

A, že tedy Nosek formoval policejní sbor jako oporu komunistů? Měl k tomu jako ministr právo? Dne 20. února podali v tom politickém kvasu ministři nekomunistických vládních stran na protest demisi. Bylo jich dvanáct. Kdyby demisi podali ještě další ministři, vláda by podle ústavy přestala být funkční a prezident by až do voleb jmenoval vládu úřednickou. To se však nestalo a zvláštní roli v tom hrál ministr zahraničí Jan Masaryk. „Na Hradě Edvard Beneš s demisí ministrů prohlásil: ‚No konečně!‘ Věřil, že to svou diplomacií nějak demokraticky vyřeší? Beneš měl ale v klíčových chvílích vždycky obrovskou smůlu,“ říká bývalý novinář Čech.

Ještě jedna postava byla tehdy v únorovém dění velice klíčová. Den před demisí ministrů přiletěl do Prahy špičkový sovětský diplomat Valerian Zorin, někdejší velvyslanec v ČSR. K tomu Zdeněk Čech dodává: „Přijel prý proto, aby jednal o dodávkách sovětského obilí do Československa. To byla ovšem kouřová clona. Proč by Sověti za takovým účelem posílali diplomata? Na to by přece stačil nějaký národohospodářský expert. Zorin měl opravdu jiné poslání. Informoval některé naše politiky, že je v zájmu SSSR, aby z krize vyšla vítězně Komunistická strana Československa, a možná i pohrozil intervencí. Vždyť Sověti měli silná vojska ve východní zóně Německa a v Maďarsku. Tehdejší československá armáda, názorově roztříštěná, by na ně každopádně stačit nemohla. Nicméně, když Zorin jednal s našimi komunisty, tak se prý Gottwald zděsil. Ne, KSČ to prostě musí zvládnout sama. Nelze připustit, aby tu vládla na sovětských bodácích! Gottwald hrál vabank. Neúspěch by asi dlouho nepřežil.“

Kostky jsou vrženy

Proběhl pak tedy v únorových dnech komunistický puč anebo něco jiného? Armáda stála stranou. Když chtěl Beneš po ministru obrany Ludvíku Svobodovi prohlášení, že armáda zůstane věrna ústavě a prezidentovi, obdržel Svobodovo rozhodnutí, že vojsko zůstane věrné svobodě, demokracii a Sovětskému svazu. Komunisté neztráceli čas a díky ministru vnitra Noskovi se situace z kabinetních šachů změnila v ozbrojený poker. Nosek poslal 23. února konvoj náklaďáků s policejní ostrahou do Zbrojovky Brno, kde společně se střelivem zabavili deset tisíc pušek a dva tisíce samopalů určených na export. Zbraně pak v Praze posloužily k výzbroji Lidových milicí.

„A kdo by se těm ozbrojencům v Praze postavil?“ přemítá Zdeněk Čech. „Noskovi policisté snad? Paralyzovaná armáda? Studenti a sokolové s holýma rukama? Komunisté navíc zakládali akční výbory Národní fronty, které začaly ‚úřadovat‘ v různých institucích a pořádat v nich personální čistky. Byli dobře organizovaní. Takže puč to byl, ovšem šikovně provedený. Nic přemrštěně brutálního. Na své si ostatně přišla i ústavnost. Premiér navrhl místo demitentů do vlády lidi se zdánlivě čistým štítem, nicméně vždycky nějak propojené s KSČ, a prezident jeho návrhy přijal. Potom pronesl Gottwald svůj památný proslov na Václaváku a kostky byly vrženy,“ končí s výkladem Zdeněk Čech. A na ulicích začala stále častěji znít Internacionála...