V malém bytečku staré zástavby jsem našel činorodou ženu, které bych hádal o čtvrt století méně. Není ve starém bytě nijak izolovaná, ty dvě patra o hůlce v pohodě sejde.

Mobilizace a sirény

„Narodila jsem se ve vesničce v Petrohradské oblasti,“ představuje se. Můj otec byl člen strany, komunista. A dělal revoluci. Nebyla jsem moc disciplinované dítko, všechno jsem chtěla vědět, všechno vzít do ruky,“ vzpomínala malebnou ruštinou s dikcí jako učitelka. Pracovala jako dispečerka v podniku, který se zabýval lodní přepravou. „Válka pro mne vlastně začala mobilizací, kdy nás dovezli náklaďákem k obci Gačina. To byl právě začátek srpna, kdy končily bílé noci. Tam jsme dělali zákopy, oblečeni, jak jsme přijeli.“

Den války ale zastihl Klaudii na městské plovárně. „Když jsme byli na pláži u řeky a koupali se v Centrálním parku kultury a odpočinku, pamatuji, jak jsme z ampliónu slyšeli Molotova, který informoval o tom, že začala válka. Sebrali jsme se a šli domů a nevěděli, co bude. Další dny jsme už slyšeli sirény, ale nevěděli jsme, co dělat. To nebyly cvičné sirény, to už bylo varování před bombardováním. „Nedělejte nic a buďte doma, říkali nám. My jsme se nebáli války, protože jsme neznali, co vlastně znamená a co se stane. Byli jsme mladí lidé. A chtěli jsme si užívat života. Ale to skončilo,“ konstatuje Klaudia Pavlovna.

Vzpomíná, jak šla s mladším bratrem domů a poprvé začaly padat bomby. Schovali se do sklepů a po ukončení náletu pokračovali dál. Ale poplach byl vyhlášen několikrát, takže domů dorazili až k ránu. „Nebáli jsme se. Věděli jsme, že útočník je silný, ale my že vyhrajeme.“ To ovšem nevěděli, za jakých obrovských ztrát a na jak dlouho.

A čekala na ně zkouška nejtěžší. Tři roky, přesně 900 dní, obléhala armáda nacistického Německa město Leningrad.

Hrstička jídla

„Když jsem v devíti letech vstupovala do Pionýra, říkali nám, že musíme něco vydržet. Nikdy bych neřekla, že vydržím vše, co se stalo, co jsem zažila a viděla,“ konstatuje veteránka.

Příděly 150 gramů chleba pro muže, později už jen 125 gramů na osobu a den, stejně jako pro děti a ženy.  „Polévka, to byla voda s kroupami –  těch bylo nejdříve 40 gramů, pak 20 gramů. Každý měl kartičku, kde byly napsány denní příděly,“ vzpomíná. „Já, sestra i bratr jsme ještě ze svého dávali matce, protože ta byla doma a my jsme v továrnách pomáhali, bratr už od svých jedenácti let byl elektrikářem. Tam jsme občas ještě nějaký kousíček chleba sehnali pro sebe. Anebo jsme byli o hladu. To se nikdy nedalo naplánovat.“