„Má několikaletá zkušenost mi říká, že v tomto směru jsou čeští politici velmi mazaní. Zatímco v Rusku nebo v Číně jim nevadí oslovovat podobné firmy, jako je Mossack Fonseca, napřímo a podepisovat dokumenty, tak čeští politici se často schovají za akcie na doručitele a ještě neoslovují nikoho přímo, posílají prostředníky, primárně právníky. A ti ještě nejdou k české pobočce, ale využijí služeb některé zahraniční. To je třeba i případ Slovenska. Jejich seznam v Panama Papers je velmi chudý. Ale v dokumentech připisovaných třeba právě České republice je mnoho zajímavých a závažných poznatků směrem ke Slovensku,“ prozrazuje novinářka v rozhovoru pro úterní Lidové noviny.

Dokumentů z kauzy Panama Papers je tolik, že jejich informační potenciál ještě nebyl ani zdaleka vyčerpán. Na české straně se například chystají profily osob, které v dokumentech figurují. Tito lidé prý samozřejmě dostanou možnost se k tématu vyjádřit a bude na nich, zda ho využijí. Žurnalisté se tak obrátí i na české miliardáře v čele s Petrem Kellnerem.

Není bez zajímavosti, že v seznamu Panama Papers najdeme i Radovana Krejčíře, a to již v roce 1998. Je tedy zřejmé, že se daňové ráje těší v naší zemi oblibě již mnoho let.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž

Komentátor Zbyněk Petráček k tématu v témže deníku poznamenává, že daňových rájů využívají drogoví bossové, teroristé či obchodníci se zbraněmi, kteří se je snaží dodat do míst, kde je to oficiálně zakázáno. To všechno je pravda, jenže to neznamená, že je padouchem úplně každý člověk, který využívá služeb daňových rájů. V některých zemích je to povoleno jako legální cesta k maximalizaci vlastních zisků.

Zvláštní kategorii však představují politici, kteří ukrývají v daňových rájích své majetky. „Fakt, že se někdo ocitne v sousedství takto rizikové chásky, ale působí neblaze tam, kde se počítá s presumpcí viny. Jinými slovy – ve veřejných funkcích a v politice. ... Dělá-li to premiér transparentního Islandu, je to průšvih. On přece zosobňuje ty, kteří maximalizují důvěru v sebe a hodnoty, jež sami hlásají. Vlastně jen takoví jsou v těch seznamech společensky zajímaví,“ píše Petráček.