„Měl jsem to štěstí, že jsem s muslimy léta sloužil, pracoval jsem s nimi, mám mezi nimi spoustu přátel a byla veliká škola mezi nimi žít, protože tam jet na dovolenou na 14 dní vůbec nestačí. Tam musíte žít, poznávat danou zemi, musíte s těmi lidmi, jak se říká, sdílet talíř u stolu. Díky tomu se ze mne nestal žádný islamofob,“ uvedl bývalý účastník mnoha vojenských misí a vojenský lékař Marcel Hájek na úvod pro několik desítek přítomných.

„Já vím, že je to některými médii a politickými stranami živeno a pak se toho chytají strany typu okamurovců a konvičkovců a Stop islámu a Blok proti islámu a podobně. Já si nemyslím, že to je ten správný konec, za který to vzít, protože islám je náboženství jako jakékoliv jiné. Protože kromě medicíny mám také vystudovanou teologii, tak vás mohu ujistit, že je to náboženství dost podobné judaismu a ani nemá tak daleko ke křesťanství, až na některá specifika. Nic na tom nebezpečného vnitřně není, ovšem pravdou je, že nejvíce ohnisek napětí a konfliktů přichází ze zemí islámu. Je to proto, že je tam jiná kultura. Je to jiný kulturní svět a islám působí proti těm náboženstvím, o která se tady opíráme. Jsme s tím schopni neustále žonglovat, jaké máme židokřesťanské tradice a podobně.“

Muslimem od rána do večera

Židů je tady v České republice podle majora v záloze málo, a kdo je tady křesťan? „Většina křesťanů je tady jako papírových, my nejsme moc země, která by své náboženské tradice vyznávala. Muslim ráno vstane první nohou z postele a od té chvíle žije jako muslim až do večera a každý krok, který udělá, udělá jako muslim. On si to tedy neustále uvědomuje, neustále na tom pracuje, proto islám působí jako kompaktní utlačovač ostatních náboženských směrů, a je pravda – islám se dostane tam, kam jej lidé pustí. Neznamená to samo o sobě, že je to nějaká katastrofa. Katastrofa je, když vznikají, enklávy a ghetta,“ uvedl Hájek.

A pokračoval: „Nejsem bezbřehý multikulturalista, ale poznal jsem multikulturní život v jiných zemích, kde jsem žil a pracoval, které nebyly vůbec muslimské, jako například ve Švédsku. Nebo ve Španělsku. V obou zemích jsem byl v univerzitních městech. Tam jsem poznal spousty kultur žijících vedle sebe, různě promíchaných, různá náboženství vyznávající lidi, a přišli tam postupně, takže kostrbatosti mezi těmi kulturami se stačily trochu vyrovnat, vyhladit. Nebyl to nějaký úprk milionů lidí na nějaké pozvání – přijďte sem všichni, my vás všechny umístíme, všechny vás zaměstnáme a máme pro vás všechno připraveno.“

„Musíme si přiznat, že jako stát nejsme na to připraveni, nemáme ani kapacity a nemůžeme dát těm lidem takové záruky, co jim může dát třeba Holandsko, Dánsko, Německo. Ti lidé v zásadě, jak jsme viděli například i v případě iráckých křesťanů, pro které byl tady připraven život a inkluze do naší společnosti, nakonec odešli do Německa, protože ty podmínky tam byly zase ještě lepší a oni jdou, i když by to tady bylo dobré, ještě za tím lepším, když mají tu možnost,“ pokračoval ve svém úvodním proslovu Marcel Hájek.

Jako lékař s muslimským duchovním za zadkem

„Jsem příznivcem toho, že kvóty patrně nebudou fungovat. I kdyby nakrásně byly schváleny, tak to nebude funkční, protože ti lidé primárně nemíří k nám. Oni míří do zemí, které jsou schopny je lépe zaměstnat, kde jsou už spousty jejich soukmenovců, příbuzných, kde se již vytvořily ty no-go zóny, ta ghetta, enklávy. Ale pozor, vytvoření enklávy, to není multikulturalismus. Jak jsem třeba poznal v Manchesteru v Anglii, tak jdete tím městem, kde procházíte malou Čínou, malým Pákistánem, malou Indií. Tam britský policista nevkročí, pokud tam nedojde k nějakému výbuchu nebo vážnému incidentu. To jsou malé státy ve státě. Ale to není multikulturní společnost a to nepovažuji za rozumné. To je věc, které bych se bál.“

„V životě jsem spolupracoval asi s 2000 muslimy, lékaři, zdravotníky, hodně z nich bylo duchovních, protože my jsme v těch muslimských zemích v nemocnicích museli mít za zadkem duchovního,“ vzpomněl na svoji praxi Hájek. „Protože tam dáváte lidem příkazy, že nesmějí dodržet to a to, co jim přikazuje korán nebo súna, pokud jsou to sunité. A vy jim to musíte zakázat, třeba ženě v rizikovém těhotenství musíte zakázat dodržovat ramadán. Ona má větší strach z Hospodina než z vás, který jste pro ni bezvěrec. Takže musíte mít za zadkem duchovního, kterého vezmete za ruku, přivlečete ho k ní – to zpravidla bývá vysoce vzdělaný člověk, který řekne – ne paní, vy jste opravdu ohrožena, vaše dítě by bylo ohroženo, a Bůh, Alláh nechce, abyste pro něho zemřela, ale abyste pro něho žila. Pan doktor má pravdu, dodržte to a uděluji vám dispenz. A musíte i takto s nimi spolupracovat a musím říci, že nikdo z nich nebyl magor. To ti šílenci, kterých se bojíme, na které se dobře sbírají politické body, ale je to někdy nadnesené. Nechci zavírat oči před tím, co se stalo v Evropě, ale mnohé se stalo již před touto krizí, jako výbuchy v Madridu a v Londýně.“

U nás problém není, ale...

O situaci u nás uvedl: „Tady máme asi 20.000 muslimských rodin, od roku 1948, co sem začali chodit z těch spřátelených, takzvaných tehdy pokrokových zemí, co sem začali chodit studenti, zakládali tady rodiny a někteří se úplně asimilovali a žijí tady mezi námi. Tady na Borech například s námi chodí na pivo dva muslimští lékaři do hospody, z Iráku a ze Sýrie, žijí tady léta, mají české manželky, jsou takoví asimilovaní papíroví muslimové. Jako když křesťan si u nás říká, že je křesťan, ale svojí křesťanskou povinnost si splní tím, že jde o Vánocích na půlnoční. Z toho tedy nemusíme mít obavy a z těch 20.000 lidí, kteří tady žijí, tak se vsadím, že nikdo z vás ani neví, že tady jsou.“

„Horší jsou ty sekundární problémy, které se vyskytují v zemích, které nepovažuji za moc bezpečné, jako je třeba Anglie, nebo když jsem v Paříži zažil no-go zóny, kde jsem měl opravdu zatnuto, i na jejich okraji. A policisté se na to dívají jakoby zvenčí, kdyby nějaké to nebezpečí proniklo z hranic té no-go zóny ven. Ale jinak uvnitř si to řeší komunita sama. Toto mi nikdy nesedělo, to mi připadalo, že se tam vytváří podhoubí ne jenom k nenávisti lidí zvenku, ale i lidí v té komunitě proti ostatním venku!“

Problém je podle Hájka vždy s druhou, třetí generací. „Tam přišli jejich rodiče, země jim poskytla azyl, oni tam našli nějakou práci, založili si tam třeba obchůdek. Pak měli děti, které z té no-go zóny nevytáhly paty, jsou z toho frustrovaní, nedostali se na stejné školy, nemají stejné vzdělání jako okolní francouzský národ, ale mají francouzské pasy. Takže mají se cítit Francouzi, ale úplně tak zas nejsou. A jsou to právě ti, kteří odcházejí bojovat za Islámský stát.“

Když černý nemá být černý, aneb korektnost v praxu

„My čteme, že třeba pět mladých Francouzů odešlo bojovat za Islámský stát, ale pak zjistíme, že se jmenovali Abdulláh, Abdazíz, Alí, Mustafa a podobně a zjistíme, že byli z původně alžírských rodin. Ale to se bohužel ve Francii říci nesmí,“ uvedl Hájek. „Tady nám zase klacky klade přes cesty extrémní politická korektnost, kterou já nenávidím. Kdy u nás se nesmí říci, tady pátráme po nějakém pachateli, a on je to Rom, že má černé oči, tmavé vlasy a je snědý a tak dále a my tam nemůžeme napsat, že je to Cikán. To je naprosto nemožné a je to bráno jací jsme strašní rasisté, kdybychom to řekli. To jako kdyby ve Spojených státech hledali někoho jako je Afroameričan a museli říci, že je strašně černý, má strašně černé oči a strašně černé vlasy, a to si nikdo nedomyslí, že?“

„O vývoji migrační krize u nás a v našem regionu bych řekl, že je to jako když lékař hovoří o nemoci, která ještě nezačala. Islám bude vždy hegemoničtější a silnější a půjde tam, kam my jej pustíme. Je samozřejmě problém, a to je jedním z nepříjemných znaků islámu, že když přijedete do nějaké islámské země, musíte respektovat islám. Ale když muslim přijede sem se svou rodinou a vytvoří enklávu, tady se usadí – a vy musíte zase respektovat islám. To je věc, která nemá východisko, a proto se musíme mít na pozoru. Jakmile se někde začnou stavět mešity, začnou se tam dělat mešity s minaretem, protože kde je mešita s minaretem, tak už to není bráno jako modlitebna, ale skutečná mešita, a tam,kde jsou již vystavěny mešity, tak muslimové už té zemi neříkají země hříchu, země bez víry, a vybarví si to místo barvičkou, a do toho už patří Anglie, Francie, Holandsko, Dánsko,“ konstatoval suše Hájek.

Soutěže o největší kravinu a chtiví blbci ze Západu

Poté zazněl první dotaz: „Arabové v emirátech jsou obrovsky bohatí a oni nechají své bratry trpět. Země, které na nich dříve bohatly, jako Anglie nebo Francie, na to teď doplácejí...“

„Jakmile se někdo stane občanem a ta země je založena na občanském principu, tak už nemůžete rozlišovat, jestli je někdo z Pákistánu nebo zda je muslim. Pak má ten člověk právo vstoupit do libovolné politické strany nebo založit vlastní. To je daň občanské demokracii,“ vysvětlil Hájek a pokračoval: „A odmítavý postoj těch bohatých arabských států? Já jsem z toho také rozčarovaný, protože oni staví mrakodrapy a soutěží, kdo postaví nejvyšší, dělají tam krávoviny jako sjezdovky pro zbohatlíky ve třicetistupňových vedrech se skleněnými kupolemi, aby tam blbec, co přijede ze Západu, si mohl v tom horku zalyžovat. Tyto státy mají své ostrovy a ještě přistavují další ve tvaru palem a hvězd a měsíců, utrácejí za toto neuvěřitelné peníze. Ale kdyby tam uprchlík strčil hlavu, tak mu ji ustřelí. Mě to samotného mrzí a netěší, ale je to v tom, že my jsme předemokratizovaní. Z té demokracie jsme se rozplakali sami nad sebou. My sledujeme fotografii utopeného chlapečka na pobřeží Turecka, který vypadl z nějakého člunu, protože tatínek se neutopil, ten si vzal vestu a chlapečkovi ji nedal. My z toho slzíme a připisujeme si zodpovědnost. Prostě mnozí lidé říkají, jaká je to hrůza, ale co my s ním máme společného, co jsme vlastně zavinili?“ tepal naši evropskou či západní inklinaci k sebemrskačství.

„My jsme prostě více rozplizlí než Saúdové, Katarci, Dubajci, příslušníci emirátů a bohatých muslimských států. To nemusí být jenom arabské země. Největší muslimskou zemí je Indonésie. Často se slučují pojmy – arab a muslim. Ti Jezídové jsou také Arabové, jen Kurdové nejsou Arabové. Sami vidíte, že mezi nimi navzájem to muslimské bratrství až tak nefunguje. Kuvajťané nechtějí nic dát. Když jste občanem Kuvajtu, tak jste akcionářem své vlastní země. Získat v Kuvajtu občanství je nadpřirozený úkol a všichni Arabové, kteří tam žijí, nejsou Kuvajťané, to jsou občané první kategorie. Takže nepředstavujme si, že tam vládne nějaké muslimské bratrství, ono je to takové deklarované politické bratrství. Když se ti představitelé předhánějí, třeba když Izrael zaútočí na nějakou bojůvku, tak se zvednou hlasy, ale to jsou hlasy všech těch, kteří by se navzájem nejraději sežrali. Takže nějaké objímání mezi muslimy z různých zemí, kteří dosáhli různých úspěchů, tak takové bratrství tam není.“

Kosovští gauneři a typická muslimská rodina

„Je sledována natalita v těch dotčených evropských zónách? Zajímá mne ta islámská..“ otázal se starší návštěvník akce.

„Samozřejmě porodnost je tam větší, ale ta není jenom v těchto zónách. Na tomto ztroskotalo třeba Kosovo. Já si nevážím toho, že náš stát se připojil k uznání Kosova a k odtržení Kosova od Srbska. Já s tím prostě nesouhlasím. Tam to začalo také větší natalitou. Zkrátka do Kosova přišli z Albánie muslimové. V Kosovu žili ještě před titovskou dobou pravoslavní Srbové. Byla to jedna z nejstarších srbských provincií. Ty pravoslavné rodiny měly dvě tři děti. Ty albánské rodiny, které tam přišly, měly dvanáct, třináct dětí a k tomu si přivedly desítky bratranců, sestřenic. Musíte to brát tak, že muslimská rodina, to není máma, táta, děti. Ta je daleko širší. Tam spadají tety, strýcové, bratranci, sestřenice, různé tchyně a tchánové z několika manželství. Ta rodina někdy čítá desítky až stovky lidí. To není, jak si představujeme tátu, mámu, děti a někdy jsme ještě schopní tolerovat babičku a dědečka. Natalita byla tak vysoká, že ti dnešní kosovští Albánci přišli jako hosté do cizího domu a najednou jich bylo víc. Došlo tam k nechutným bojům, samozřejmě že i ze srbské strany, ale to byla reakce, kterou vyvolala jiná akce. Prostě tam to mělo obsadit mezinárodní společenství, sledovat to v průběhu dvaceti let, ale neodtrhovat to, nedělat samostatný stát, se kterým si dnes nevíme rady. Který není ani bezpečný pro cestování. V Albánii vás každý upozorní – pozor, nechoďte na hranici s Kosovem, tam jsou hrozní gauneři,“ uvedl Hájek

„Mně to Kosovo připomíná Sudety. V těch bylo těch Němců taky více, takže proč jsme jim to nedali, vždyť tam bylo pár Čechů,“ přirovnával a záměrně pro příklad zveličil Hájek. „Tam byly tři miliony Němců, tak jsme jim to mohli dát, proč jsme se tak o Sudety brali? Protože to bylo historicky po tisíc let naše území. A takhle bylo po tisíc let srbské území Kosovo.“

Co se zákazy?

„A co zákaz islámu?“ zněl další dotaz. Hájek na to odpověděl následovně: „Zákaz náboženství, islámu, by znamenalo tady vylikvidovat několik tisícovek třeba profesorů Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity... prostě z těch lidí by se okamžitě stali trestanci. Nevím, jak byste si představoval zákaz islámu. Na druhé straně se domnívám, že bude třeba vytváření enkláv, kde se bodu stavět mešity a nějaká skupina se bude domnívat, že toto území je už její a bude se snažit vnést svoje zákony a svoje tradice do našeho zákonodárství. To vidím jako nebezpečí. Ale je otázka, kam až to pustíme. Politická korektnost není doktrína, to je stav myšlení společnost. Jestliže se společnost dohodla, že nesmíme říci, že Cikán je Cikán, tak pak jsme blbí a politicky korektní. U muslimů také. Můžeme říci, že to je Ćech, který má český pas, ale pochází z Libye nebo ze Sýrie. Nevím, proč by toto nesmělo být řečeno. Je to otázka jen politického nastavení, politické strany se toho nesmí bát.“

Merkelovou jsme si přece nezvolili

A pak také – společenství si musí hájit svoji hranici. Není možné sem lidi bezbřeze pozvat. „Tam nastal určitý moment,“ konstatoval Hájek. „Myslím si, že paní Merkelouá, bohatě sekundovaná tehdejším francouzským prezidentem, panem Hollandem, moc roztáhli široce paže a moment pozvání tady byl. Ale jak nemám rád Miloše Zemana, tak to jeho vyjádření, že když pozvu někoho na návštěvu, tak jej neposílám k sousedovi na oběd, mi přišlo docela trefné. Ono prostě tomu starému bláznovi se občas ten bonmot povede.

Na bránění Schengenu jsme měli být připraveni, a ne bezbřeze otevírat hranice. Proč se EU nedomluvila s Tureckem, se kterým jsou dnes velké problémy, protože je to druhá největší velmoc NATO a je to most mezi muslimským východem a židovsko-křesťanským západem. Tam měly vzniknout imigrační úřady. Proč si EU nepronajala pár řeckých ostrovů, a kdo by neprošel a nedostal pas a povolení pobytu, tak už je to ilegální imigrant.

Mnohdy si lidé nevidí do úst. Nevěřili byste, kolik lidí nechce migranty tady, ale zároveň nechce posílat naše vojáky do zahraničních misí. Tak to tam necháme být a budeme tady mít ty migranty. Merkelová se jaksi pasovala do jakési mluvčí Evropy, ale nevšiml jsem si, že bychom ji nějak volili. Přece nemůže mít v plánu imigraci miliónů cizinci,“ uvedl ostře na adresu německé kancléřky Marcel Hájek.

Perspektivní Visegrád

„Jak se tomu přerozdělení budeme bránit?“ vznesl další účastník besedy svůj dotaz. „Už se tomu bráníme. Navíc tady je poměrně rozumné uskupení – Visegrádská čtyřka. To jsou státy, které měly kus společné nijak růžové cesty. Takže je to rozumné uskupení. Klidně bych k němu přidal i Rakousko, ale ono nechce, protože se tváří neutrálně, klidně i státy jako Litva, Lotyšsko, Estonsko, které mají ještě horší zkušenost z východního bloku než jsme měli my, protože byly součástí Sovětského svazu. Takže když se jejich poslanci v Evropském parlamentu shodnou, tak obrana je účinná. Těch výhrůžek, že se stane to či ono, už bylo. Už dva roky to trvá. My jsme teď solidární, vyhostili jsme tři Rusy, no, obrovská solidarita (smích přítomných). Pro nás jsou ta pravidla, která se vytvořila nějakým orgánem EU, ale my jsme pro ně nehlasovali. Ne, že to přijde shora, že je nějaký úřad, který je státům nadřazen. Při vstupu do EU byl slibován princip subsidiarity, ale ten tu neplatí,“ konstatoval Hájek.

Milan Vyskočil z Mladých konzervativců podotkl, že evropské právo je nadřazeno národnímu. Bývalý senátor Ševčík na to reagoval slovy: „Zahraniční politici porušili dublinské smlouvy. U paní Markelové, mám takový dojem, to myslím byl úmysl na řešení zaměstnanosti, ale to je velký nesmysl. Velké země po nás v roce 2006 vyžadovaly plnění smluv, a my jsme je plnili . Ale teď je neplní oni sami. Kam vstoupil imigrant, mělo být rozhodnuto, co s ním, zda odsunout, ponechat na nějakou určitou nebo neurčitou dobu... Úplně nejhorší je udělat ze solidarity ideologii.“

Držet hubu a krok, skákat, jak velké státy EU pískají

Hájek se poté přiznal, že když se hlasovalo o vstupu do EU, tak – „já a moje rodina jsme nehlasovali. Všem jsem říkal – pozor, vždycky budeme mezi těmi velkými státy jako malý stát, který má tak trochu držet hubu a krok. A už z toho bude těžko vystoupit, taková jednostranná cesta. Velké Británii to ublíží tak na rok, dva a pak se z toho vyhrabe, protože je to silný stát. My bychom se z toho jen tak nevyhrabali. Je to hrozně drahý špás. A nejvíc to referendum o vystoupení chtějí ti, co pro něj tehdy hlasovali. Oni si představovali, že sem jenom přijdou nějaké dotace, prachy a podobné jedovaté věci. Ale naši lidé neumějí dávat, velice rádi berou, ale neradi pouštějí chlup. A ono se to pouští těžko, když vám někdo řekne – udělaj to a drž hubu, protože jsi proti mně malý.“

Nedodržení dublinských dohod je podle Hájka už za námi. „Když ty lidi budeme pořád postrkovat dál a dál, ale oni budou mít už dospělé děti a pořád nebudou mít pas té koncové země... Kolo dějin se prostě strašně těžko otáčí zpátky.“

Překvapující neznalost neziskovek

Přítomná poslankyně Barbora Kořanová (ANO 2011) se pozeptala na Hájkův názor na neziskovky.

„Občas se tam vyskytli Adra, Člověk v tísni nebo naši lidé v Lékařích bez hranic. Oni měli až někdy zvláštním způsobem tu oblast nezmapovanou. Prostě se snažili za každou cenu páchat dobro, ale ono to nakonec dobré nebylo. Třeba do Pákistánu po zemětřesení, kde jsem byl rok, posílali Adra a lidi z Člověka v tísni tam vozili naše evropské oblečení, které tam ale Pákistánci nikdy nebudou nosit. To jsou úplně zbytečné sbírky. Nebo jim vozili pitnou vodu. To zemětřesení bylo v Kašmíru, tam je pitné vody, že byste se v ní utopili. Tam potřebovali to, co jim dala naše armáda, třeba příbytky, nebo Poláci tam stavěli popraskané mosty a tak podobně. Mě u těch neziskovek překvapuje, že sami rozhodnou, co bude tím dobrem, které poskytnou. Jakoby taková nepřipravenost, neodhad, spousta energie na sesbírání toho, co ta drahá strana nepotřebuje nebo to není ochotna přijmout. A že tam jedou jako parní stroj na pět až deset procent...“ uvedl příklady z praxe vojenský lékař Hájek.

„Pokud vím, tak kostely nejsou z arabských států pouze v Saúdské Arábii. V Pákistánu byly synagogy, spousta kostelů a dalších náboženství. Že se tady postaví jejich jedna mešita neznamená, že by si tu prosadili svoje zákony: Tady je spousta muslimů, kteří jsou platnými členy naší společnosti. Ale přece se nebude zakazovat, aby na Vánoce nebyl na náměstí stromek, abychom se nedotkli jemnocitu zde žijící enklávy. Musíme jim říci – máme své tradice, jste vítaní, klidně si jděte do své modlitebny, ale nepovažujte to za své území. Je to o respektu, a musí pro ně platit naše zákony!“

Závěrečný dotaz byl k České křesťanské akademii a k „problematickému“ Halíkovi. „On se snaží o mezináboženský dialog. Je reakcí na blbé nápady Stop islámu, Bloku proti islámu,“ opáčil Hájek. „Dovedete si představit, když taková strana bude v naší politice, z tohoto uskupení budeme mít ministra a budeme jednat o nějakých dodávkách zboží nebo ropy v Egyptě, v Jordánsku a podobně – a on tam bude mít na cedulce napsáno – ‚Jan Novák, Blok proti islámu‘?“ Místní propukli ve smích. „To si myslím, že si nebude muset kupovat ani zpáteční letenku.“