Pátrali jsme na benzinkách na Plzeňsku. A to jak u pump s relativně nízkou cenou, ale i tam, kde se prostě „nežinýrují“…

Nutné výdaje

„Jezdím z Nepomucka až na Borské pole do Plzně a za měsíc projedu takových pět tisíc korun,“ říká muž středních let. „Příspěvek na dopravu je jen symbolický a vůbec nereflektuje amortizaci vozu,“ postěžoval si. Bere pokud možno jen tam, kde jsou pohonné hmoty levnější a prý každá koruna se počítá. Ten rozdíl, jak zjistily ParlamentníListy.cz, je ale několikakorunový. A to jsme nevyjeli na dálnici…

Jednoznačně nejdražší je na jižním Plzeňsku Benzina. Nově tedy již polský PKN Orlen. „Musí mít na reklamu, no co chcete víc,“ usmívá se ženská obsluha čerpačky. Ostatně, co má říct, znáte přece pořekadlo o tom, koho chleba jíš…

Vidíme, jak se nakupuje po stovkách. Pár stokorun nebo pětistovka a jede se. Jenže to se pak opakuje i několikrát do týdne. Jenže je to prý psychologický moment, vypadá to, že tolik neutrácíte najednou…

(Vy)řízení (ne)řízení

„Bez auta bychom byli naprosto vyřízení,“ říká starší paní ve staré škodovce. „U nás na vesnici už není vůbec nic, lékař ve městě jednou dvakrát v týdnu, zubař v krajském městě a pohotovost zubní v Praze. Dobrý ne?“ směje se svérázným černým humorem. „Školka je jinde než škola, krám už padl i s Vietnamci, hospoda tu není dlouho a poštu zrušili hned po sametovce. Takže tedy dávají lišky dobrou noc,“ hodnotí svoji obec paní. „Ve městě x kilometrů odtud je radnice, ale stavební úřad je zase jinde, sociálka a finančák taky, takže jezdíte jak fretky. Ale co máte dělat…“

Ty tam jsou časy nějakých hromadných cest do práce. Už padla i spolujízda a většinou každý jede ve svém a za své. V čem je problém? Prý nesourodost v pracovním čase a také určitá nejistota, kdy dá šéf volno nebo když zase mladí jedou s dětmi třeba k doktoru. Ošetřování člena rodiny, tedy OČR, by řada podnikatelů zrušila bez náhrady. „Dělají v tom jenom bordel,“ říká muž v mercedesu s kouřovými skly a bílou koženkou na sedadlech.

Jede jede autíčko

Je jen pár firem, které svážejí zaměstnance. A že by někdo jel hromadnou dopravou? Ta je prý tak skloubená, že na přestup čekáte dlouhé desítky minut. „Vyplatilo by se v práci i spát,“  žertuje asi padesátiletý muž, který si nechá říkat Jaroslav. „Za komančů byla práce za humny. Statek, les, školka, pořád něco bylo. Netáhli jste se jako smrad desítky kilometrů. Doběhli jste si pro svačinu domů, dnes jí kupujete, a to jen když máte štěstí. Tisíce za benzin lítají oknem, ale co naděláte, nic. Nic, co jezdí vládními auty s majáčkem, to neřeší, ale ať si zkusí hákovat ve špatně větrané montovně a pak ještě jet domů v tradiční koloně, protože se prostě najednou všichni vyvalíme.“

Pro levnější benzin a naftu se jezdí i přes celé město. To se vyplatí jen pokud dáte plnou nádrž a cena je opravdu nízká. Při padesáti litrech ale cenový rozdíl tři koruny je už markantní. Je prý alespoň na svačinu, pití nebo cigarety…

Auto má kde kdo

„Lidi budou jezdit, i když bude benzín stát třeba sedmdesát,“ říká jeden z prodavačů té levnější „pumpy“. „Moc zpohodlněli a nechce se jim se drkotat vlakem nebo autobusem. To ještě tak nechají mladým, ale všimněte si, že už i vysokoškoláci mají svá auta a drandí si to ozonové díře a zelenému údělu navzdory.“ Jeho kolega to tak ale nevidí. „Zdraží se pak všechno, i ten autobus, co pořád vozí jen vzduch. Zdraží pekaři, mlékaři, všichni. Je to na palici. Kamioňáci už tady nechtějí tankovat, natlačí plnou nádrž a frčí a že přitom zasviní a rozjezdí  naše cesty, to je jim šumák. A my to neřešíme, neodkážeme je na vlaky, nepokutujeme větší náklady, než mají být…“

Chlapy pak chvíli diskutují nad  tím, že dřív byla doma možná tak kulhavá kobyla, pak motorka, jedno auto a dnes má  rodina dvě tři auta. „A nežynýrujou se, jedou autem do Chorvatska. Takže není ještě tak zle. Až ale bude, to pak bude zlé…“

Jede on, jede ona…

„Dneska už se v těch benzinkách člověk nevyzná,“ stěžuje si starý pán ve snad ještě starším autě. „Byl super, speciál a dneska máte oktany a adheziva a stejně je to všechno drahý až na půdu.“ K tomu se kupodivu přiklání možná o půlstoletí mladší muž: „Stejně je to všechno šizuňk, berou to až na nepatrný výjimky z jedné rafinerie a sto oktanů je většinou 98. Ale cenu ženou nahoru fest a furt. Že by sem něco vozili na přímo ze zahraničí je nesmysl. A ceny? Když to kupujeme, tak s tím souhlasíme.“

Nakonec se tedy vydrží, i když jsme drazí o dost před Polskem a o něco málo i před Německem a dokonce i Rakouskem. „Prej jsou to nutné investice,“ směje se obsluha jedné čerpačky. „Blbost! Nenažranost. Šéf nebo majitel přece nemůže mít mercedesa starýho víc než dva roky. A víte, kolik stojí reklama v televizi? Ani se neptrejte. Kdyby si každej utrhl kousek od huby, tak by se tak moc nemlaskalo, ale víc a radostněji by se jelo.“

Utopie a sci-fi

Tak trochu jako z jiného světa nebo vědeckofantastického románu jsou čerpací stanice na plyn. Po velkém boomu přišel velký pád, pak zase nahoru a zase dolů. „Ono je to levnější, ale přestavba je drahá. Jenže co víte, jak to bude s LPG za pár měsíců,“ říká nejistě muž v kombinéze stavební firmy. Hovořit o vodíku je jako číst utopistický román. „Jen ta elektřina, ale ta nás zabije a ani to nemusí probíjet,“ říká na to hořce čerpadlář. Z čeho prý budou brát daně, když se elektro vozítka budou ještě dotovat?

A tak se nám tady objevil zajímavý fenomén. Lidi si začínají typovat, o kolik korun stoupne nebo o kolik haléřů klesne litřík nafty nebo benzínu.  Mění se to prý jako na horské dráze. „Ještě že je výpadek někde na konci světa, v kraji bohem zapomenutém,“ uchichtne se čerpadlář. „Pak je zase výpadek v tankerech, pak zase v potrubí, nebo musí být údržba. Výmluva se vždycky najde, že? Vždyť to známe už od školy. Líná huba – holý neštěstí!“