Pokus o vojenský převrat v Turecku zahájený včera má řadu zvláštností, a to dokonce i z hlediska tamního bezpečnostně nestabilního regionu. Text článku byl dokončen po šesté hodině ráno, takže již v době jeho zveřejnění nelze vyloučit nové informace, které mohou být, nebo se mohou zdát protichůdné. Celý dosavadní průběh puče připomíná kdysi oblíbené pořekadlo o tureckém hospodářství jako o synonymu nepořádku.

Hlavní tok informací pro naše občany zprostředkovávala v noci ČT 24. Relevantních informací bylo tak málo, že se je nepodařilo v souladu s politikou ČT ani přetavit do obvyklé podoby propagandy. Různí političtí potentáti a bezpečnostní experti (až na nemnoho světlých výjimek) koktali o ničem a shodli se pouze na tom, že Turecko je náš důležitý partner. Již to mluví za vše.

Evropští zpravodajci jako obvykle nevěděli a netušili nic. Reprezentanti NATO ještě před týdnem svorně hýkali o stabilitě a jednotné svornosti paktu. Za pár dnů poté došlo v zemi s druhou největší armádou v Alianci k vojenskému puči. Lze přepokládat, že své věděli Izraelci, ale rozumně nepředali informace do Evropy, kde se kdejaká tajná informace brzy objeví v médiích.

Puč především připomíná vývoj v Egyptě před několika lety, kde byla legálně zvolená vláda Muslimského bratrstva svržena vojenským pučem sekulárních důstojníků spolupracujících především s USA. Důvodem byl pokles vlivu této skupiny na politiku v zemi a ohrožení jejich ekonomických zájmů. V pozadí stály USA obávající se poklesu svého vlivu v regionu a rostoucího ohrožení Izraele, i když to nikdo oficiálně nepřiznal. Základní otázkou v souvislosti s pučem v Turecku je: „Kdo z toho má či měl mít prospěch?“

Skvěle a dlouhodobě připravený puč?

Od řady činovníků a expertů jsme si v ČT poslechli hodnocení, že puč byl určitě dlouhodobě připravován a skvěle organizován. Euro-Prouza dokonce hodnotil jednoduchý text přečtený pučisty v turecké státní televizi jako dlouhodobě dobře připravovaný. Důvodem byl podle něj fakt, že v něm bylo potvrzeno dodržování politických vazeb na NATO a EU. Takový text by se dal sestavit za hodinu a potvrzení politických a bezpečnostních závazků by tam zařadil každý aspoň trochu myslící jedinec, který by se snažil odvrátit vojenskou intervenci ze strany NATO.

Rovněž záběry prezentované v ČT neukazovaly velkou připravenost a profesionální průběh akce. Ve státní televizi si řečnil kdekdo, počínaje vládním ministrem. Profesionálové by televizi vyklidili s výjimkou techniků a použili pro svoji propagandu. Vojáci v ulicích nechali až na výjimky volně pobíhat nepřátelské civilisty. To není zrovna doklad profesionálního velení a bojové odhodlanosti. Údajně obsazené velitelství tajných služeb a další budovy silových složek nakonec obsazeny nebyly. Po ulicích se sice projížděla obrněná technika, ale pěchota neobsazovala budovy, nevypnula civilní komunikační prostředky a nezatarasila komunikace. Pučistický vrtulník byl sestřelen stíhačkou. Podle některých do rána dosažitelných informací se pučistům nepodařilo ani udržet některá letiště mimo provoz. To umožnilo návrat prezidenta Erdogana.

Pučisté údajně správně počkali, až prezident Erdogan odletí na dovolenou. Jenže ho stejně jako premiéra nezatkli, a umožnili jim pomocí médií ovlivňovat obyvatelstvo. U vojenských převratů v islámských zemích je obvyklé, že hned na počátku dojde k likvidaci politického vedení, nebo se zabrání jejich návratu ze zahraniční cesty. Ze strany pučistů došlo k opominutí osvědčených řešení. Jako rozumné by se dalo hodnotit zahájení puče tak, že se z velké části odehrával v noci, kdy jsou omezené možnosti použití letectva.

Pučisté zcela evidentně podcenili vliv mešity a islámského duchovenstva podporujícího vládu, použití sociálních sítí k organizaci odporu a možnost nasazení zfanatizovaného muslimského civilního obyvatelstva. Pravděpodobně rovněž opomněli fakt, že mezi obyvateli je nezanedbatelné množství zbraní, které mohou využívat vycvičení záložníci, členové paramilitárních jednotek a četnictva, kteří mají blíže k obyvatelstvu než k armádě. Povolání civilistů do ulic Erdoganem a mešitami proti ozbrojeným vojákům může být projevem jak strachu a nasazení posledních záloh, tak projevem sebevědomého islámského nacionalismu spoléhajícího na mučedníky padlé za víru.

V islámských zemích nejsou masová vystoupení civilistů proti armádám zcela běžná. Turecko je atypické. V jiných islámských zemích disponuje ozbrojenými složkami vláda vycházející obvykle z nějakého etnického, národnostního či náboženského klíče. Tato často menšina ovládá většinu obyvatel. V případě povstání nebo puče neváhá použít násilí. Typickým příkladem byly Libanon, Irák, Libye a Sýrie. Tam následná likvidace uvedeného nedemokratického, ale stabilního systému silami zvenčí vedla k dlouhodobému vražednému chaosu s výrazně většími ztrátami na životech i majetku.

 V Turecku se tamním nacionalistům podařilo od konce devatenáctého století vyvraždit nebo vyhnat všechny národnostní menšiny s výjimkou Kurdů. Puč vypukl v monolitické turkické islámské společnosti. Ta je rozdělena politicky na dvě části a islámské Kurdy, kteří jsou většinou v opozici vůči turkickému nacionalismu. Většina turkických obyvatel podporuje wahhábistický a salafistický islám reprezentovaný vládou prezidenta Erdogana a spolupráci se Saúdskou Arábií. Oficiálně se to samozřejmě nikde nedeklaruje. Menšina se snaží zachovat pozitivní vývoj od konce první světové války, zaměřený na omezení negativního vlivu islámské církve. Kurdové chtějí samostatný stát.

Uvedená menšina je z velké části soustředěná v armádě, která byla dlouhodobě garantem pozitivního sekulárního vývoje zaměřeného od doby Mustafy Kemala (Attatürk) na přibližování Turecka k Evropě a civilizovanému světu. Prosazení tohoto vývoje zajistilo i několik vojenských pučů. Avšak za vlády premiéra a později prezidenta Erdogana byli vysocí důstojníci v armádě postupně nahrazováni mladšími a islámsky nadšenějšími kolegy. Situace vyvrcholila před několika lety operací Perlík, v jejímž rámci skončila řada vysokých důstojníků ve vězení, mnohdy na základě vykonstruovaných obvinění. Tím se posílil vliv vlády a islamizace turecké armády. V letošním roce se mělo konat další kolo operace Perlík. Puč byl tedy zcela logickým aktem obrany především vysokých důstojníků.

Jenže turecká armáda je v současnosti rozdělená stejně jako celá společnost. Stále větší počet nejvyšších důstojníků tvoří bývalí nižší důstojníci povýšení za vlády prezidenta Erdogana a zavázaní tak jeho vládě. Důležité je, že kolem 80 % armády tvoří vojáci, poddůstojníci a nižší důstojníci prezenční služby, neboli civilisté dočasně (většinou na 12 měsíců) v uniformě. Do armády si přinášejí i svoje politické názory. Kromě toho zde hrají velkou roli i kmenové svazky promítající se do armády.

Veškeré výše popsané negativní faktory působící proti puči jeho organizátoři při „dlouhodobé a odborné přípravě“ evidentně pominuli. Puč proto působí dojmem neuvěřitelného diletantství.