Podle Klause byla deklarace naším politickým úspěchem. „Nemělo by to být ani znevažováno, ani přeceňováno. Byla tehdy, a je i dnes, velmi potřebná,“ uvedl Klaus.

Připomněl, že deklarace byla původně připravována ministerstvy zahraničí obou zemí. „Ale když jsem zjistil její přeopatrnost a její nevyslovení některých zásadních věcí, převedl jsem její dokončení – po dohodě s kancléřem Kohlem – k sobě na Úřad vlády s tím, že on udělal totéž,“ prozradil Klaus.

Teprve touto cestou se podle něj do deklarace dostaly některé důležité formulace, které ukázaly zájem obou stran zabránit tomu, aby minulost navěky komplikovala budoucnost sousedských vztahů obou našich zemí.

„Někteří lidé tomu sice stále nechtějí rozumět, ale deklarace se nesnažila ‚řešit‘ minulost. Nesnažila se ji omluvit, či něčím vykompenzovat. Byla ‚pouze‘ sdělením, že problémy minulosti řešit nebudeme, protože řešitelné nejsou. V jejím textu bylo jasně řečeno, že spáchané křivdy náležejí minulosti, i když má na minulost každá strana ‚jiný právní názor‘,“ vysvětlil Klaus.

Přiznal, že ne všichni tuto deklaraci, která nutně musela být kompromisem, protože šlo o jednání dvou suverénních států, přijali a dodnes respektují. „V následujících letech jsem ve svých projevech i textech musel na její opomíjení opakovaně reagovat slovy, že ‚jsou události, které my, dnes žijící, nemůžeme vrátit zpátky... Nezkoušejme minulost změnit či dát jí novou interpretaci‘. Proto jsem vybízel – a vybízím i nyní – ke smíření se s minulostí. Byl bych velmi rád, kdyby právě toto zůstalo jako odkaz dnes již dvacet let staré česko-německé deklarace,“ uzavřel Václav Klaus.