Na Zelinkova armádního kolegu v Afghánistánu zaútočil právě afghánský voják. Hned v úvodu však výsadkář vyvrátil tezi, kterou zpozoroval dnes v médiích. A sice že šlo o mstu jeho instruktorovi. Nejenže prý útočící voják českého instruktora neznal, jelikož prý patřil do zcela jiného praporu, ale neměl prý ani sebemenší tušení, že střílí na české vojáky.

Připomněl také, že Tálibán se včera večer k útoku přiznal a sebevědomě a mylně prohlásil, že zastřelil jednoho Američana a dva Američany zranil. „Tento tweet Tálibánu je plně k dohledání,“ dodal Zelinka.

Kromě toho přišla informace deníku The New York Times, kde dva afghánští představitelé říkají, že střelba i útok mohly být důsledkem něčeho jiného. A není tak stoprocentně vše potvrzené. Je proto nyní velmi důležité zjistit, jaké k tomu měl afghánský voják pohnutky. „Je třeba se to dozvědět, hlavně abychom tomu dokázali příště předcházet,“ dal za pravdu Zelinka, ale doplnil, že tato informace The New York Times je opět mylná.

Koaličním silám se totiž podle jeho slov podařilo afghánského vojáka, který útok provedl, dopadnout. Nyní jsou na něm prováděny výslechy. „Zároveň máme tu nepřímou stopu od Tálibánu, který do poslední chvíle neměl tušení, že střílel na české vojáky, k čemuž se sám hloupě přiznal,“ zopakoval s tím, že právě to je pro něj validní informace, nikoliv to, co píše New York Times.

Tento útok, kdy se na útocích podílí sám afghánský voják, není prý vůbec typický. „My tomu lidově říkáme ‚střelba zelených na modré‘, protože ti vojáci se skutečně neznali. Byla to střelba na vzdálenost sto metrů na jedoucí vozidlo po poměrně velké základně,“ upřesnil Zelinka s tím, že těžko to zařadit do nějaké kategorie. „Byla to prostě náhoda, střílel na projíždějící vozidlo, které bylo zrovna české, myslel si, že střílí na to americké,“ zopakoval průběh situace tak, jak ji vidí svýma očima, Zelinka.

Jestli by za útokem přece jen nemohla stát osobní frustrace, Zelinka úplně nevyvrátil, nerad by prý spekuloval, než bude ukončeno vyšetřování. „Nechci nyní prozradit něco, co by nás pak mohlo operačně mrzet,“ podotkl. Nyní zaznívají hlasy, že velení armády se musí více a důrazně zaměřit na ochranu českých vojáků v zahraničních misích. Zelinka připouští, že možnost ke zlepšení je vždy, ale poukazuje také na to, že tak, jak byly nyní v souběhu tři incidenty, v žadné z nich nedošlo k žádnému pochybení.

Zelinka upozornil na fakt, že pokud by se čeští vojáci z mise stáhli, udělají přesně to, co nepřítel chce. „Základní vojenská poučka ale je, nikdy nedělej to, co nepřítel chce,“ zdůraznil s tím, že je voják a musí se na věc dívat vojenskou optikou. „Je třeba si říci, jestli opravdu chceme zradit své spojence. To podle mě není správné rozhodnutí zejména proto, že tu podobnou historickou pamět jako Čechoslováci už máme,“ uvedl.

Objevují se dokonce komentáře, které viní české vojáky z účasti na zahraničních misí a dávají jim za vinu i rizika, kterým pak musejí čelit. Tomu prý Zelinka nerozumí, ve chvíli, kdy by tam čeští vojáci nebyli, by tato fronta a všechna nebezpečí byla reálně mnohem blíže Praze. „Bohužel, tohle je jasná rovnice,“ zdůraznil.

Co se týká emotivního naladění v této věci mezi českými obyvateli, mrzí jej jedna věc. Že lidé nedokážou rozlišovat dvě věci. Pokud nesouhlasí s politikou nasazení vojáků v zahraničí, což je naprosto legitimní, měli by to prý alespoň vyjádřit ve volbách. Tam přesvědčovat své poslance a senátory.

„Neměli by hanit vojáky, kteří tuhle politiku vykonávají,“ kroutil hlavou výsadkář, který připomíná, že tam nejezdí přece na dovolenou, ale proto, že je tam někdo poslal. „To jsem obdivoval na Spojených státech, tam to občané dokázali obdivovat,“ dodal s tím, že i ti největší odpůrci války v Iráku dokázali své vojáky na frontě podporovat dopisy nebo potravinovými balíčky, a tyto dvě věci tak oddělit.

Je evidentní, že boje v Afghánistánu jsou nekonečné, což se může zdát frustrující. Nikoliv však prý frustrující pro samotné vojáky. „Oni s tím počítají, vědí, do čeho jdou a že je to dlouhodobý proces,“ řekl Zelinka a dodal, že také chápou teorii protipovstaleckého konfliktu. A sice že musí dojít k přiznání tou druhou stranou, že se vojenským řešením skutečně dál nedostanou. „Teprve v ten moment jsou ochotní reálně zasednout k jednacímu stolu. Pokud ucítí, že se mohou dostat k lepšímu výsledku silou zbraní, nebudou mít nikdy důvod vést nějaká politická jednání,“ uzavřel.