Ačkoliv vás loni ve druhém kole senátních voleb porazil Zbyněk Linhart, znovu jste se vrátil do křesla starosty. Jak budete na práci senátora a na atmosféru, která v Senátu panovala, vzpomínat? Co vám zkušenost dala?

Pozice senátora je samozřejmě přínosnou zkušeností pro každého komunálního politika. Člověk si sáhne na tzv. vysokou politiku – politiku z Prahy, na kterou často u nás na severu nadáváme. Pak ale lépe pochopí, že jsou zde určité rámce, potažmo limitace a že se spíš vyplatí hrát s kartami, které jsou, než si za cíl vytyčit celkovou reorganizaci či změnu systému. Osobně jsem zastáncem spíše malých změn, malých krůčků, které pak po jejich sečtení povedou ke skoku velkému. V Senátu si také člověk zcela jasně uvědomí, že jeden člověk, byť se sebelepším názorem či sebelepšími argumenty je bezvýznamný, pokud nedokáže o správnosti svých úvah přesvědčit potřebné kvorum svých kolegů. V každém případě ale budu rád vzpomínat na dělnou a hlavně věcnou atmosféru Senátu, protože přes názorovou různorodost se jeho zástupci chovají v naprosté většině solidně a výměna názorů se zde odehrává bez osobních urážek.

Na funkci starosty jste v uplynulém volebním období rezignoval sám po několikaměsíčních neshodách a rozepřích ve vedení města. Proč jste se nyní rozhodl vrátit? A jak se bude snažit zabránit tomu, aby se situace opakovala?

Proč jsem se rozhodl vrátit? Já nikdy neodešel, tedy neformálně. Město Rumburk je pro mě prostě srdeční záležitost. Víte, proč jsem rezignoval? Protože jsem přestal věřit, že jdeme správným směrem. A já si už ve svém věku a s mou životní i profesní zkušeností mohu dovolit dělat věci jen podle nejlepšího vědomí a být veden motivy přesvědčení. Navíc v současné době a při současném pluralitním složení orgánů města to má zase smysl. Nechci a nebudu ve funkci pro funkci, ale proto, abych měl moc něco změnit k lepšímu v souladu s vnitřním přesvědčením. To už v období před mým odstoupením bohužel nebylo možné. Jak možná víte, bylo mým volebním heslem „slušnost není slabost“, a to plně vystihuje i mou životní filozofii.

Na spolupráci jste se dohodli s ODS a MĚSTO LIDEM. Jak byste hodnotil první rok spolupráce? A domníváte se, že koalice vydrží celé své funkční období?

Vyhodnocení nechám na voličích. Velmi pozitivně vnímám styl komunikace a náladu na úřadě i ve městě. Já věřím, že nejen já, se těším do práce. Občas je to boj, ale mám kolem sebe tým lidí, kteří se bojovat nebojí, a o tom to je. Vždyť i v rámci koalice se ne vždy shodneme, ale pak přicházejí na řadu dialogy a někdy i standardní politické tanečky. Bylo by bláhové snažit se přesvědčovat lidi o tom, že je všechno ideální – není. Někdy musíme jít i cestou kompromisů, ale kompromisů standardních a odpovědných. Na radě se nepereme a nálada, i když je občas vyhrocená, se vždy uklidní – třeba i u společné cigarety. Předesílám, že jsem nekuřák!

Novému vedení lužické nemocnice se sice podařilo doplnit personál, a odvrátit tak prozatím hrozbu uzavření polikliniky. Vidíte ale i v dohledné době naději na vyřešení zadluženosti, která je alarmující? Uvažujete třeba o další finanční pomoci? Máte na to prostředky?

Mám plnou důvěru ve vedení nemocnice. Dnes ji totiž vedou lidé, kterým věřím a o jejichž zapojení jsem se osobně angažoval několik měsíců. Nemocnice je naší alfou a omegou a doufám, že její význam pochopí jak zástupci ostatních měst a obcí tohoto regionu, tak též Ústeckého kraje. Věřím, že společnými silami nemocnici nejen oddlužíme, ale i zvýšíme její prestiž. Samozřejmě to ale nepůjde ze dne na den. No a jestli na to máme prostředky? Letos jsme již na účet nemocnice zaslali 16 milionů korun a o další částce ještě budeme zřejmě jednat. Jak je tedy vidět, prostředky k záchraně nemocnice najít dokážeme, i když to takříkajíc „bolí“ a jdeme na samou hranu našich možností, hlavně pak možností samotného města.