Mohammad Jamal al-Mousa se do Srbska dostal ze syrského města Aleppa, kde jeho domov údajně zničily bomby Asadových letadel. Na místě také nechal svoji rodinu a vydal se získat azyl do Nizozemí, kam by měli dorazit další členové rodiny později za ním. Domnívá se, že rodina je nyní v relativním bezpečí. Přesto není úplně v klidu a pravidelně jim volá, aby zjistil jejich aktuální stav. Právě stojí ve stanu, kde si nabíjí svůj mobilní telefon. Otec čtyř dětí reportérům amerického týdeníku ukazuje fotografii své rodiny. Má dvě dcery a dva syny. Jedna z dcer má na sobě černou sukni a bílé punčocháče.

„Dovedete si představit, že by už sedmileté dítě mělo být zakryté hidžábem? Islámští radikálové jim berou dětství. Chci, aby se mohly obě dcery vzdělávat a být šťastné. Mé děti jsou malé, nejmladšímu synovi je jen pár měsíců. Přesto už všechny ví, co je to bomba a poznaly na vlastní kůži letecké nálety. V zájmu našich dětí jsme se s manželkou dohodli, že se vydám do Evropy, a když získám v Nizozemí azyl, přijedou všichni ihned za mnou,“ vypráví al-Mousa, který v tomto ohledu rozhodně není osamocen. Podobné rozhodnutí učinilo i mnoho dalších otců od rodin, kteří pocházejí z válkou zničené Sýrie.

To poskytuje podle reportérky National Review Jillian Kay Melchiorové vysvětlení, proč se na mnoha fotografiích uprchlíků objevují zejména muži. „Ze 102 753 registrovaných uprchlíků v Itálii a Řecku bylo dle Mezinárodní organizace pro migraci plných 68 085 mužů a jen 13 888 žen a 20 780 dětí. Také já jsem u hranic s Maďarskem a Chorvatskem viděla mezi uprchlíky především muže,“ píše americká reportérka Melchiorová, která na místě také hovořila s předsedou Evropského Institutu Christofem Zellenbergem. Právě jeho organizace se silně angažuje v podpoře uprchlíků ve Vídni.

Celý text v angličtině najdete ZDE

„Říkají nám, že podnikají nebezpečnou cestu do Evropy na vlastní pěst, aby získali azyl. Všichni dobře ví, že dle práva Evropské unie může později rodina přijít za nimi. Mezi uprchlíky je jen velmi málo mužů starších padesáti let, protože celá ta cesta je značně vyčerpávající a člověk musí být mladý a silný, aby ji zvládl. Všichni ti muži si jsou vědomi rizik, která podstupují. Říkají nám, jak se k nim ilegální převaděči lidí chovají. Často je ohrožují zbraněmi a znásilňují jejich ženy. Mám tyto příběhy přímo z první ruky od své srbské překladatelky z arabštiny Miny Bajramiové. Uváděla mi příběh jedné dvacetileté ženy, kterou dokonce převaděči cestou zmrzačili.“

„Humanitární pracovníci se té ženy ptali, jak k vážným zraněním své ruky přišla. Odvezli ji do nemocnice a tam se dozvěděla, že ji budou muset amputovat několik prstů a možná i celou ruku. Taková operace by však oddálila její cestu do Evropy, proto si nechala ruku jen zavázat a pokračovala dál,“ cituje reportérka šéfa humanitární organizace a dodává, že záměry otců od rodiny přivézt své rodiny až později aspoň částečně mírní obavy těch, kteří se obávají „muslimské invaze“ do Evropy. „Jak ovšem Zellenberg upozorňuje, přináší to s sebou i další problém. Vzhledem k výše zmíněnému je třeba si počet uprchlíků vynásobit čtyřmi,“ upozorňuje Melchiorová.

„Samozřejmě, že ne všichni muži přicházející do Evropy s sebou později chtějí přivést i své rodiny. To je také případ třiadvacetiletého Fadiho McLeashe, který cestuje s dalšími svými šesti přáteli v přibližně stejném věku. Říká mi, že se rozhodl opustit Sýrii, protože se vzdal naděje, že se země ještě kdy vrátí do normálu. Ohrnuje si rukáv a ukazuje mi své zranění paže způsobené střepinou, která vedle něj vybuchla zkraje loňského roku. Ironicky tento den popisuje jako nejzábavnější ve svém životě,“ uvádí americká reportérka a připouští, že mnoho uprchlíků přichází na území EU bez řádné registrace, což oprávněně vzbuzuje obavy z bezpečnostních rizik. McLeash mi přesto říká, že oni nejsou uprchlíci ani žadatelé o azyl, ale studenti, lékaři a učitelé. Apeluje na Západ, aby byl milosrdný, protože každý uprchlík má svůj příběh a není pouhým číslem ve statistice,“ uzavírá americká reportérka.