„My jsme se v životě nepřipravovali, že se staneme politiky. Komunismus nám to neumožňoval ani nás to nenapadlo,“ uvedl v úvodu, po několikaminutové ovaci při jeho vstupu do sálu Klaus. „Revoluční zásadní změna pro nás nastala toho 17. listopadu, kdy jsme vstoupili do politiky. To byla revoluce v našich životech. Postup přes ministra financí, předsedu vlády, předsedu Poslanecké sněmovny, prezidentskou funkci, to nechci vůbec bagatelizovat, ale to byl už docela takový proces, kdy další funkce byly relativní maličkostí. Klíč a změna byla z té nuly do politiky. A ta nastala v prvních týdnech po listopadu 1989. To byla totální životní změna,“ podtrhl Václav Klaus. „Samozřejmě že nejtěžší chvíle, největší práce, nejzodpovědnější okamžik byly první tři roky, kdy jsem byl ministr financí, kdy jsme bourali komunismus a centrálně plánovanou ekonomiku. Tam skutečně byly den za dnem zásadní revoluční změny. Pak už ten vývoj pokračoval, řekněme, marginálními změnami.“

Respektující a nebourající prezident

K V. Havlovi pak uvedl: „Naše pohledy na svět byly diametrálně, absolutně odlišné… Prezident má u nás jasně definovanou roli. To není role exekutivní. Nikdy jsem se nepouštěl do debaty o tom, jestli prezidentských pravomocí je moc, nebo málo,“ přešel pak k funkci hlavy státu Klaus. „To jsem považoval za nepatřičné. Když jsem  těch deset let prezidentem byl, tak jsem si netroufal říci, že bych chtěl více pravomocí. To dělal prezident přede mnou i prezident po mně. Pořád zkoušeli, že by jich měli mít více, kdežto já jsem respektoval, že v našem ústavním systému je tato funkce takto zakotvena, a je to pro mne danost, kterou jsem nechtěl ze žádného důvodu zbourat. Ke zbourání samozřejmě došlo před lety tím, že se, myslím, tragickým omylem přistoupilo k přímé volbě prezidenta. Byla to fatální chyba,“ konstatoval přesvědčivě. „Neznám zodpovědného politika, který by to velmi doporučoval. Když najednou ti politici nevěděli, co by nabídli lidem zajímavého a nového a nemohli to najít v reálných věcech, tak uspokojili veřejnost tím, že došli k přímé volbě prezidenta. Myslím, že to není rozumné.“

„Ještě více se děsím, kdyby tato tendence pokračovala a byly přímé volby hejtmanů, starostů a primátorů,“ pokračoval dále k problematice přímé demokracie Klaus starší. „To by bylo naprosté rozbití našeho politického systému. Čtvrt hodiny poté, co byla schválena přímá volba prezidenta republiky v Poslanecké sněmovně, tak byl u mne na Hradě jeden z předsedů významné politické strany a já mu říkám – co jste to s tou přímou volbou udělali? A on, my jsme byli všichni proti, ale nebylo možné se tomu vzpěčovat. To by prý vypadalo, že nechceme dát lidem šanci přímo volit prezidenta,“ odtajnil jednu ze zákulisních epizod Václav Klaus. „Byl jsem pro to nechat systém, jaký je, a nedělat v něm revoluci.“

Revolucionáři na různých stranách barikády

Ke vztahu se současnou hlavou státu Klaus uvedl: „My jsme byli s Milošem Zemanem úplně zásadně odlišní. Oba dva jsme v šedesátých letech založili první skupiny, organizaci, kluby. Já jsem založil KMEN. Klub mladých ekonomů, a byl jsem prvně tehdy jeho prezidentem,“ zažertoval Klaus. „Bylo to seskupení ekonomů, které mělo několik set členů a které tehdy už si troufalo bojovat proti oficiální ekonomické reformě spojené se jménem Ota Šik, u nás provedené v šedesátých letech. My jsme ta mladá generace, která byla u toho, ale jádro té reformy dělala generace nade mnou a my jsme tam byli jako začínající elévové. Velmi brzo jsme se otřepali a založili KMEN. Miloš Zeman jako nadějný student na vysoké škole ekonomické – jiné fakulty než já. My jsme se v tu chvíli neznali. On je proti mně mladý, svěží, samozřejmě,“  konstatoval Klaus za smíchu ze sálu. „Mimochodem, byl v ročníku s mojí manželkou, znali se a tykali si. Takže Zeman už tehdy propadl zhoubné vědní disciplíně. Záměrně jsem neřekl vědě. Vědní disciplíně, na vědu si hrající disciplíně, která se jmenuje futurologie. Založil česko-slovenskou futurologickou společnost. Takže my jsme oba každý z jiného břehu a z jiného pohledu na věc jsme zkoušeli něco v té komunistické éře dělat, každý jinak.“