Aktuální přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne startuje článkem, který vyšel v pondělí v Právu pod titulkem „To zvládneme“ – Německo pět let poté. Autor Vladimír Plesník v něm mimo jiné píše: „Svůj nejproslulejší výrok, který jí už nikdo neodpáře, Angela Merkelová (66) pronesla 31. srpna 2015. Wir schaffen das (To zvládneme), ujistila Němce tváří v tvář tisícům běženců, kteří mířili z budapešťského hlavního nádraží do vysněného ráje – Spolkové republiky Německo. O dva týdny později jim otevřela hranice, což si přes milion dalších vyložilo jako závazné veřejné pozvání. Korunou všeho se pak stal výrok o ‚vítací kultuře‘. Svou zemi i Evropu změnila k nepoznání. Současně odmávla start největšího poválečného sociálního experimentu na našem kontinentě, a to s otevřeným koncem.“

„Velmi přesné vyjádření. Stejně jako srovnání s mediální odezvou na nesmyslnou americkou invazi do Iráku, kdy, jak autor píše, ‚se americká média, tak jako nyní německá – veřejnoprávní i soukromá – takřka do jednoho semkla do houfu po boku vlády. Konkrétně na základě teze, že utečenci přicházejí zemi nejen obohatit, ale i uzdravit‘. Pointa je nám dobře známa: zažíváme ji v přímém přenosu i v naší zemi: ‚Nejeden člověk, který o takovém požehnání jen mírně zapochyboval, se dočkal od médií, politické scény i církve nálepky xenofoba, rasisty, nacisty. Zrodil se pozoruhodný termín Ausländerfeindlichkeit, tedy nepřátelství vůči cizincům. Štemplování takových černých ovcí převzali proimigrační fanatici,“ cituje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

V Německu si velká většina lidí dává raději pozor na pusu

Poukazuje na skutečnost, že německá vláda se snaží každý projev nesouhlasu s její politikou označit nálepkou neonacismu, případně extremismu. „Dobře to bylo vidět na předloňské demonstraci v Chemnitzu vyvolané faktem, že Iráčan Júsif A. a Syřan Alí S. ubodali Němce kubánského původu, protože jim u bankomatu odmítl vydat své peníze a obstarat jointa. Kontrarozvědka, podle Plesníka, shledala, že jen přibližně 800 tamních protestujících sneslo označení krajní pravice, či dokonce neonacisté. Jinak řečeno: drtivou většinu tvořili lidé nespokojení s vládou – Merkelová však hovořila o ‚neonacistické akci‘ a Der Spiegel přispěchal s několikastránkovým materiálem o ‚hnědém Sasku‘,“ připomíná mediální analytik, jak se kancléřka i média vypořádávají s odpůrci vlády.

V závěru článku se píše, že podle nedávno zveřejněné studie 78 procent Němců sdělilo, že si v určitých věcech člověk musí dávat pozor, co řekne na veřejnosti. „To je zlatý hřeb tohoto textu informujícího o situaci u našich západních sousedů. Vlastně se mi chce na konci této glosy s jistou obavou jen povzdechnout, jak dlouho tento autor ještě bude smět psát – tedy takto, podle pravdy – do našich mainstreamových médií? Stejně tak se nabízí otázka, jak brzo se s ním asi tak setkáme při předávání Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku,“ přemítá Petr Žantovský.