Zúčastnili jsme se besedy zemědělců s médii a přinášíme překvapující informace, týkající se mimo jiné i hmotných rezerv.

Marže a druhá strana belgického másla

„V roce 1999 až 2000 měl obchodník na másle něco přes 20 procent marže, dnes je kolem 40 procent,“ hodnotí současnou „máslovou krizi“ předseda Agrární komory Plzeňského kraje Jaroslav Šíma.

„Na začátku roku jsme hovořili o tom, jak se cena mléka tlačí dolů, jak je přebytek mléka, hlavně sušeného, a o tlaku z Austrálie, Nového Zélandu. Najednou jsme na opačném pólu. Například německá mlékárna Goldstein zvedla pro nás cenu o 22 haléřů, což je významný krok.“ V Německu mlékaři dostávají podle Šímy za mléko více než u nás. „Dá se to vysvětlit tak, že je tam menší marže. Samozřejmě můžeme hovořit o větší produktivitě těch mlékáren, kde jsou technologicky dál. Je prokázáno, že na ty své výrobky nasazují jiné marže než na naše.“

Podle Šímy se na náš trh dostávají staré strategické zásoby například z Belgie. Pro zajímavost, v našich skladech by nějaké máslo být mělo, množství a vlastně celý seznam potravin je z pochopitelných důvodů tajný. Nicméně jsme jedna z mála zemí, které mají jakousi zásobu, ovšem zdaleka nemáme na Německo, které má téměř milion tun potravin pro krizové situace, jak vyplývá ze zprávy Nadace proti korupci o hmotných rezervách ČR. Dobře je na tom ještě Maďarsko, u ostatních zemí, včetně „staré patnácky“ je situace tragická.

„Když vidím označení BG v kolečku, to jsou prostě belgická másla, která někde ležela dva roky v mrazácích třeba jako hmotné rezervy. Zdravotně v tom nic není, ale kvalita je jinde,“ konstatuje předseda krajských agrárníků Šíma s odkazem na obalově hezké máslo s kravičkami na obalu, které však bylo vyrobeno před řadou měsíců.

Light již netáhne, aneb prázdné regály varují

„Chybí 62 000 tun másla,“ šokuje přítomné předseda představenstva Zemědělského družstva vlastníků Štichovice na severním Plzeňsku. „To je problém, který jsme chtěli mít, a tak jej máme. Když jsme před dvaceti pětadvaceti léty dodávali do mlékárny Stříbro, ještě než zkrachovala, tak tam byly příplatky za tuk. Někde korunu nebo korunu dvacet. Pak se to snížilo, začalo se šlechtit, aby bylo více bílkoviny, dokonce se pak za ten tuk nepřidávalo nic, takže chovatelé typického českého červenostrakatého skotu na to významně dopláceli, protože jeho dojivost se nerovnala tomu holštýnskému. Rozdíl byl až 3000 litrů na dojnici a rok. Pak se to zas otočilo, za tuk se dnes nepatrně připlácí.“ Do povědomí lidí se podle přítomných už konečně dostalo, že živočišný tuk není škodlivý, ba naopak. „Mléčné light výrobky nejsou nic a nic nepřináší, takže lidi zas začínají kupovat výrobky, jaké byly dříve. A tím pádem je méně tuku.“ Někde se už stává, že jsou regály másla prázdné.

O milion krav méně

„Teď se rozhoduje o Vánocích. Ale řekl bych, že se na tom podílí markety, které mají svoji obchodní politiku,“ konstatuje František Krofta z Odbytového obchodního družstva v Potvorově a má na mysli cenu másla, které se na štědrovečerní a silvestrovský stůl začne vyrábět již za měsíc. „Já si myslím, že už jde o daleko více. Jde o národní zájmy. Tady není v zájmu Unie, abychom dělali mléko. My jsme kdysi dělali třetinu čtvrtinu, co Holandsko. To jsou neskutečné rozdíly. Proto se jde na to, aby se snižovala produkce. Krav tady v roce 1999 bylo 1,3 milionu, dnes jich máme 370 000. Podle mne se pomocí řetězců prosazuje národní politika – západní versus východní Evropa. Naši sousedé ze Západu mají prvotní zájem sem poslat jejich výrobu a tady ji postupně utlumit, což se děje. Tady se skupuje půda a jde o obchodní válku.“ Když podle Krofty chtěla dodávat Mlékárna Kralovice do zahraničí, tak se nemohla prosadit. Když ji koupil zahraniční majitel a šlo to přes jeho značku, bylo to o něčem jiném. To je „jednotný a spravedlivý unijní trh“.

Prezidentské angažmá a (ne)povedená dotace

„Podívejte ve Francii, kde si před pár lety ministr pozval zástupce řetězců, kde jim řekl názor, jak by měla vypadat obchodní politika, a oni se tomu přizpůsobili. U nás když si pozval ministr zástupce obchodních řetězců, tak oni nepřišli,“ posteskl si Krofta. Zároveň však pochválil současného ministra Jurečku, který je podle něj jeden z nejaktivnějších a „kope“ za naše zemědělce. 

„Před více než rokem se začali vybízet zemědělci, aby začali snižovat produkci mléka. Dostávalo se 14 eur na 100 kilo mléka. Podívejte se, kam to dnes dospělo. Možná je to i tou Asií, kde je větší poptávka; Japonsko, Čína, kde ty tuky jsou lépe placeny, takže se tam všechno vyváží,“ vysvětluje Krofta.

Chybí hovínka

Šíma z Agrární komory dodává: „Protože je málo skotu na hektar, tak to má další konsekvence. Rok dva slyšíme, že je sucho. Všichni zapomněli na to, proč to na té Moravě vzniklo. To není jen proto, že tam méně prší. Říká se, že úhrn srážek je prakticky stejný, jen přijde třeba v kvantech v určitých dnech. Ale na jižní Moravě byli touto „zemědělskou politikou“ dotlačeni k tomu, aby se zbavili dobytka, a půda dopadá, jak dopadá; a to může dopadnout na celou republiku. Máme polovinu skotu na sto hektarů, co má Německo nebo Rakousko. Pak tu za velké peníze budeme řešit nějaké záležitosti se zadržováním vody v krajině. Ano, rybníky, to je v pořádku. Ale proč se to stalo, proč to nikdo nepojmenoval?“ Protože byly nastaveny dotační podmínky a zemědělci nic jiného nezbylo, aby se tak choval. Podle Šímy třeba jihomoravský zemědělec zjistil, „...že bude dělat jenom rostlinnou výrobu, že má dotace na hektar. A dnes je to v čoudu, protože tam s prominutím nepřišlo to hovno. A nikdo z politiků se k tomu nedokáže postavit. Nevím, jestli jim neukazují čísla, ale ta přece hovoří úplně jasně“. Hovnem neboli exkrementem Šíma pochopitelně myslí hnůj. Méně skotu rovná se méně přírodního hnojiva, to je přímá úměra. A půda nedostává to, co by měla. Vlastně už dostává jen „zabrat“.

Nesoudní lační majitelé půdy

Václav Bulín na závěr setkání ještě upozorňuje na další nepříjemný trend, který může mít nedozírné následky: „Nájem půdy, který platíme jejím vlastníkům, se v poslední době horentně zvedl. Dnes už někde platí dokonce osm i 10 tisíc na hektar. To je sice pro toho majitele krásné, ale pak nemůžeme do půdy vracet potencionál a zlepšovat ji. Dáme mu ty peníze, on si za ně něco pořídí, ale půda obohacovaná není. V různých regionech republiky je to různé. V devadesátých letech jsme začínali na 200 korunách, pak to šlo na 600, 1000, 1500 a teď jsme na 3000. To je v naší ne příliš úrodné oblasti dost peněz. Pokud to půjde dál, tak nevím, nevím. Rétorika vlastníků půdy je jednoduchá – berete šest nebo sedm tisíc korun dotace na hektar, tak nám dejte ty peníze. Část nebo všechny,“ chmuří se Bulín.