„N., jehož jméno zde nemohu uvést, je už starý pán, konkrétně ročník 1937. Narodil se v československé židovské komunitě právě v okamžiku, kdy časy kolem temněly. Holocaust přežil, následný stalinismus přežil. Vystudoval v Praze fakultu stavební a stal se architektem. Pak jednoho dne vzal (těhotnou) manželku, přibalil do kufru diplom z ČVUT a oba překročili nedovoleně hranice socialistického tábora. Novým domovem se jim stalo Nizozemsko,“ popisuje příběh Kechlibar. Pan N. zůstal v Nizozemí dodnes. Nedávno však přijel do Česka, s přednáškou o nizozemské politické scéně, kde se samozřejmě diskuze stočila i na migrační politiku. 

On sám byl dle svých slov zaskočen v době svého příchodu do země nesmírnou tolerancí vůči cizincům. „Bez dalšího mě akceptovali mezi sebe. Oni byli zvyklí přijímat cizí lidi. Ale v žádném případě nás tam nerozmazlovali. Ihned jsem si začal shánět práci, během půl roku jsem ji měl. To se tehdy od přistěhovalců prostě očekávalo, že se co nejrychleji začnou starat sami o sebe a přispívat k blahobytu země. Dneska už se to nečeká, a to je problém,“ sdělil s tím, že imigrace měla v zemi tradici.

Původní text ZDE.

„Když v 70. letech začali přicházet první gastarbeiteři z Maroka a Turecka, čekali Holanďané, že to bude probíhat stejně jako dřív. Že ve druhé generaci je tamní společnost vstřebá, že z nich budou noví Nizozemci s trochu exotičtějším vzhledem. To se povedlo třeba u Surinamců, kteří jsou tmavé pleti a mluví s přízvukem, ale normálně s námi žijí v jedné společnosti. Nikdo nečekal, že toto staré pravidlo integrace a asimilace selže právě u Arabů a Turků. Nizozemsko vůbec nebylo připraveno na to, co se skutečně stalo,“ podotkl následně Kechlibar na základě diskuze s panem N. Většina Turků a Arabů se podle něj dobrovolně odděluje a segreguje do svých čtvrtí. 

Mnohé turecké a arabské ženy se tak prý například nedomluví holandsky. „Úřady začaly být tak vstřícné, že oficiální tiskopisy jsou také vydávány v arabské a turecké jazykové verzi. Tím méně to ty lidi motivuje, aby se učili holandsky. Rodiče dovážejí nevěsty a ženichy pro své děti z rodných zemí, po stovkách a tisících. Tím se zase posiluje segregace, protože smíšených manželství je velmi málo,“ zmínil.

Něco takového se podle něj nemělo stát. Nejprve se o problému nesmělo ani mluvit. „Politici jako Fortuyn a Wilders prostě toto téma rozvířili tak, že se o něm už nedá mlčet. Ale ani Wilders nemá žádný reálný návrh, co s tím udělat. Kdysi se velmi snadno rozdávalo nizozemské občanství a ta druhá třetí generace už jsou dávno rodilí nizozemští občané, takže je nemůžete jen tak posadit do letadla do Maroka s jednosměrnou letenkou. Ale oni se zároveň jako Nizozemci necítí,“ rozebral pan N. situaci. Řeší se to prý tak, že dochází k vzájemné ignoranci. „Nezajímáme se o sebe navzájem, jako kdyby ti druzí ani nebyli,“ podotkl závěrem s varováním pro Česko: „Tady v České republice je to zatím dobré, ale uděláte-li nějakou chybu, můžete tady mít během pěti šesti let úplně ten samý problém jako my. Dávejte pozor!“