Bývalý prezident a jeho nejbližší spolupracovník především konstatují, že tuto migrační vlnu v Česku nikdo nečekal, a tudíž se na ni nikdo nepřipravoval. Ale i přesto si média a politici pochvalují, jak ji Česko skvěle zvládá. Rozdíl mezi migrační vlnou z roku 2015 a současnou pak přičítají tomu, že se jedná o ženy a děti, které skutečně utíkají před válkou, navíc z kulturně blízké země. „Česká veřejnost a především česká politika jsou vůči této ukrajinské vlně masové migrace naladěny pozitivně, mají ve vztahu k ní příznivá očekávání a zdá se, že se problémů neobávají. Tyto postoje nesdílíme. U veřejnosti zpracovávané intenzivní propagandou není takový krátkozraký přístup úplně překvapivý, u vlády však její téměř rozjásaný postoj ve stylu ‚wir schaffen das‘ akceptovat nelze,“ namítá Klaus s Weiglem.

Upozorňují, že uprchlíci do Česka nepřicházejí proto, protože by se chtěli stát Čechy. Ale přesto se předpokládá, že se tu usadí a budou tu žít a že je úkolem vlády a obyvatel toto umožnit a usnadnit. „Zastánci těchto názorů se už těší, že nově příchozí zaplní neobsazená pracovní místa, že svými příspěvky zachrání náš důchodový systém, že osídlí vylidňující se venkov a pohraničí. Protože to jsou Slované, bude jejich začlenění snadné – dodávají naivně,“ popisují tento převládající pohled.

Jak Klaus a Weigl podotýkají, už před válkou tvořili Ukrajinci jednu z největších národnostních menšin v Česku. A dalších tři sta tisíc je pak vlna, která nemá v historii Česka obdoby. V Československu byla sice německá menšina několikanásobně početnější, ale vznikala pozvolna a do Čech přicházeli jednotlivci. „I přesto česko-německé soužití na našem území skončilo tragicky,“ upozorňuje bývalý prezident. „Ukrajinci k nám dnes přicházejí primárně nikoliv proto, že se rozhodli stát Čechy, ale protože prchají před válkou, a protože míří tam, kde se – v jejich očích – v minulosti žilo snáze a lépe než u nich doma. Jako všichni masoví migranti přicházejí s představou, že budou v míru a v lepších materiálních podmínkách České republiky pokračovat ve svém dosavadním způsobu života,“ dodává. Dle Klause a Weigla pak o způsobech dosavadního života Ukrajinců nemáme příliš jasno, ale přesto bláhově očekáváme, že se přizpůsobí tomu našemu.