„Může se zdát nepochopitelné, že uprchlíci nastupují do nebezpečných člunů. Avšak dobrovolníci jako já, kteří jsou v denním kontaktu s uprchlíky, vědí, jak často jim dojdou peníze, a že tedy už nemají možnost zůstat na pevnině další den. Nevidí jinou variantu, než nastoupit do pašeráckých člunů. Pašeráci je někdy do nich nutí nastoupit se zbraní v ruce,“ píše autorka.

Jde přitom o čluny, které jsou určeny pro 15 osob a sedí na nich třeba i padesát lidí. Najdeme mezi nimi děti, handicapované muže či ženy, ale také starší lidi. Řada z nich je odsouzena k smrti utonutím, protože pobřežní hlídky často nereagují včas. Někteří z uprchlíků dokonce tvrdí, že pobřežní stráž jejich čluny sice viděla, ale raději rychle odjela pryč. To vše v situaci, kdy je podzimní moře často velmi rozbouřené.

Celý text v angličtině naleznete zde

Ačkoli osudy uprchlíků drásají dobrovolníkům srdce, musejí zůstat chladní, aby si zachovali schopnost rozumně uvažovat a pomoci co největšímu počtu lidí. Dobrovolníci ovšem musejí také spát, byť vědí, že i noc, kterou oni prospí v teplé posteli, pojedou po moři další běženci, kterým bude třeba pomoci. Bude jim muset pomoci někdo jiný. 

„V těch dnech, když vypínám svůj telefon a jdu spát, často uvažuji nad tím, kdo bude čluny hlídat. Bojím se, že zemřou další lidé. Proč to moře a pevninu hlídáme jen my? Čí je tohle vlastně všechno odpovědnost?“ ptá se dobrovolnice.