Svědectví pětadvacetileté jezídské ženy Parishan je dalším střípkem v mozaice důkazů brutálních praktik radikálů Islámského státu, prostřednictvím kterých chladnokrevně mučí a zabíjejí své odpůrce. Islámský stát se zároveň na svých propagandistických videích chlubí moderními zdravotnickými zařízeními. „Za touto fasádou lékařů v bílých pláštích se však skrývají brutální zabijáci, kteří místo zachraňování lidských životů přispívají k jejich nelidskému utrpení. Zavražděn byl tímto způsobem také Parishin manžel Nasser v nemocnici v Sinjaru. Dvě její malé dcery a sestry dále přebývají coby otrokyně v pevnosti Tal Afar ovládané radikály z ISIS,“ uvádí Daily Mail.

Islámský stát dle dostupných údajů doposud zmasakroval na 5000 mužů z odbojného kmene Jezídů a ze stovek jejich manželek a dcer udělal otrokyně. Osud rodiny Nassera byl zpečetěn letošního 3. srpna, kdy radikálové napadli jejich domov. „Můj manžel byl postřelen do žaludku a ruky. Já jsem byla postřelena do ramene. S mojí tchyní jsme Nassera rychle odvezli do nemocnice v Sinjaru, která je plně ovládána ISIS. Většina dřívějších zaměstnanců před nimi uprchla do hor. O několik dní později jsme byli společně s dalšími muži a ženami uneseni a převezeni do Tal Afaru, zatímco Nasserova matka zůstala s manželem,“ vypráví Parishan se slzami v očích.

Celý text v angličtině najdete ZDE

Podle Parishan říkali její tchyni, že Nassera zachrání a on nezemře. Lékaři však brzy zapomněli na Hyppokratovu přísahu a začali o něm mluvit jako o nepříteli, který jen v nemocnici zabírá místo určené pro zraněné bojovníky Islámského státu. „Pořád se tchyně ptali, jak ke svým zraněním přišel. Říkala mi, že mu jednoho dne prostě podali jed. Podali mu jej skrze smrtící injekci. Jeho zranění přitom nebyla smrtelná. Všichni arabští lékaři stáli na straně Islámského státu. Jeho tělo poté odhodili mimo areál nemocnice. Ani se neobtěžovali jej pohřbít. Nemáme nyní nic, radikálové zabili mého manžela a zničili náš domov,“ říká Parishan a objímá přitom svoji nejmladší dceru. Osud jejího manžela údajně ve zmíněné nemocnici postihl také dalších 30 pacientů.

Nasserově matce nakonec bylo dovoleno odejít do uprchlického tábora v severním Iráku, kde se setkala s dalšími truchlícími rodinnými příslušníky. Zatímco se Nasserův život v nemocnici chýlil ke konci, jeho manželka a dvacetiletá sestra Muna a dcery trpěly v pevnosti Tal Afar, která je od nemocnice vzdálená asi padesát kilometrů. „Nás dívky a ženy začali oddělovat stranou, abychom později plnily úlohu sexuálních otrokyň,“ vypráví Parishan. Její dvacetiletá švagrová Muna dodává, že mnoho desítek lidí bylo zároveň zmasakrováno. Dle svých slov viděla, jak je stříleli a zakopávali do masových hrobů. Muně bylo povoleno navštívit jejího bratra, který byl v době její přítomnosti očividně mimo ohrožení života.

Po návratu do pevnosti Tal Afar se rozhodla rodina utéci, protože se ženy nechtěly stát sexuálním otrokyněmi. „Jednou v noci se nám podařilo útěk zrealizovat. Schovávaly jsme se necelé dva měsíce v jednom malém domku a později uprchly do hor,“ uvádí Parishan. Později se setkala se svojí tchyní a některými dalšími příslušníky rodiny. Nasserova matka Turko nebyla zpočátku schopna říci, co se s jejím synem přesně stalo. Až když se svěřila místnímu kurdskému lékaři, dokázala sdělit pravdu i své snaše. Samotná Turko má vzhledem k prodělanému traumatu nárok na udělení azylu v Německu, ale zbytek rodiny setrvává stále v Iráku. Chtějí odejít za ní, ale nemají doklady, aby jim byl rovněž udělen azyl.