Klausův politický čin sice letos žádné kulaté výročí nemá, avšak v době, kdy v naší zemi začala vládnout koalice Petra Fialy - nejbruselštější v historii samostatné ČR, je užitečné si tehdejší souvislosti připomenout, abychom si uvědomili zcela zásadní odlišnost atmosféry devadesátých let a dneška.

Základní otázkou bylo a je, zda se tehdejší premiér a předseda rozhodující české politické strany ODS Václav Klaus mohl rozhodnout jinak než přihlášku formálně podat. Ten, kdo je pamětníkem prvních polistopadových let, by měl objektivně přiznat, že prostor pro jakékoliv zdráhání provést tento akt Václav Klaus neměl. A kdyby byl váhal, byl by společensky a politicky zbytečně riskoval v době, kdy hlavním tématem stále ještě bylo dokončení transformace země.

Jedním z hlavních polistopadových sloganů Občanského fóra byl „návrat do Evropy“. Toto heslo rezonovalo (a stále rezonuje) českou veřejností velmi silně. Ve své chytlavé zkratce zrcadlilo touhy a představy drtivého množství občanů. S tímto heslem jsme si bezprostředně po rozpadu komunismu spojovali návrat ke kapitalismu a k demokratické pluralitě západního typu. Návratem do Evropy bylo míněno přání valné většiny Čechů odpoutat se od dědictví komunismu za každou cenu. I proto je třeba uznat, že například vstup České republiky do tehdy prestižní instituce jakou byla OECD (ČR v roce 1995 jako první postkomunistická země) či ucházení se o členství v Evropských společenstvích (od začátku devadesátých let), byly občany považovány za symboly „návratu do Evropy“, dychtivě vítány a v tehdejší společnosti i politice k sobě neměly realistickou alternativu. Jakýkoliv kritický hlas v roce 1996 směrem k tehdy již Evropské unii byl hlasem marginálním a bylo by zcela mimo politickou realitu doby chtít na kritice vývoje evropského modelu integrace po Maastrichtské smlouvě úspěšně budovat politický vliv. A znovu připomeňme, že dominantními tématy byla témata domácí – transformační, ne témata „evropská“.

Akt podání přihlášky do EU v roce 1996 nebyl činem izolovaným, jedinečným, samostatně stojícím nebo v toku politických událostí výjimečným. Byl dalším dílčím milníkem v již probíhajícím procesu přibližování země nejprve k Evropským společenstvím, posléze k Evropské unii. Již v roce 1991 byla podepsána asociační dohoda, která Československu, Polsku a Maďarsku otevírala cestu k účasti na evropské integraci. Už v roce 1993 byly tyto tři země oficiálně vyzvány, budou-li si to přát, k zahájení dalších kroků nutných ke vstupu do EU. Jedním z nich bylo i formální podání přihlášky, což český předseda vlády – vědom si nálad veřejnosti - v roce 1996 udělal.

Rok 1996 byl rokem parlamentních voleb. Postavit část politického programu tehdejší ODS na kritice EU by bylo krokem zbytečně politicky ničícím. Navíc férově připusťme, že by se sám Václav Klaus dostal do sporu s velkou částí vlastní politické strany, která byla vždy nezpochybnitelně „proevropská“. Odchodem části členů ODS do revolučně vzniklé Unie svobody v roce 1997 sice eurorealistický proud uvnitř ODS načas posílil, ale s odchodem Václava Klause z vedení strany v roce 2002 a příchodem Mirka Topolánka začal být eurorealistický program ODS postupně rozmělňován a otupován (připomeňme si v tomto kontextu období, kdy president Václav Klaus odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu a ve svém odporu byl politicky naprosto opuštěn – i ODS).

Politická rozhodnutí jsou činěna v daném okamžiku a za daných podmínek stejně tak, jako jakákoliv jiná rozhodnutí v našich životech. Česká politická reprezentace zmocnila premiéra Klause k podání přihlášky v době, ve které byla Evropská unie formálně i obsahově útvarem výrazně odlišným od své současné podoby. V první polovině devadesátých let byla stále ještě dominantním „evropským“ tématem hospodářská integrace, odbourávání bariér a překážek kladených volnému pohybu zboží i lidí. V sousedním Rakousku se tehdy ještě platilo schillingem a v Německu markou. Přestože už EU té doby směřovala k vytvoření eurozóny s jednotnou měnou jako symbolem politické unifikace a přeměně ze společného hospodářského prostoru v jednotný politický prostor, v Čechách této změně věnoval pozornost málokdo (ostatně ani v roce 2022 si této kvalitativní změny v české politice nikdo významně nevšímá, natož aby ji považoval za varovnou z pohledu samotné existence stále ještě „nějak“ suverénní ČR). Je tedy zcela na místě připomínat, že podání přihlášky do EU před dvaceti šesti lety proběhlo za zcela rozdílných podmínek.

Václav Klaus v roce 1996 jinou volbu než přihlášku ke členství v EU podat neměl, i když si již v té době myslel o Maastrichtskou smlouvou nastartované změně od hospodářské integrace k integraci politické něco jiného, než zbytek české politiky (což dokazují jeho texty z té doby). Byl si dobře vědom jak proevropské nálady v české společnosti, tak i vlastní odpovědnosti vůči České republice vyplývající z jeho politické role - včetně nezbytnosti dokončit transformační proces. Současně stál v čele politické strany, která si většinově integraci do EU – stejně jako většina českých občanů – přála. Je proto zbytečné Václavu Klausovi zlomyslně připomínat nebo vyčítat, že to byl právě on, nesmlouvavý kritik dnešní podoby evropského integračního procesu, kdo přihlášku do EU podal. Byl to čin politicky realistický odpovídající své době.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause