Prezident republiky považuje situaci v zemi za dobrou, protože nevidí zapalování aut, vytlučen  výlohy a stotisícové davy v ulicích. Již ale nedodal, že hlavní město republiky Praha, kde se zatím podobné „nepěknosti“ nedějí, je šestým nejbohatším regionem v Evropské unii. Zato značná část republiky začíná sociální napětí pociťovat, a to nebezpečně silně.

Prezidentu Klausovi nestálo za pozornost v jeho projevu hnutí Occupy Wall Street. To jsou pro něho jistě zkrachovalci a ti, „kteří prosazují svou a je potřeba se mít před nimi na pozoru“. Mezi nimi jistě nehledal ty, které označil za bezejmenné pilné a pracovité zodpovědné lidi, díky nimž se česká společnost drží nad vodou. Jeho pozornosti nezasluhovaly ani nenásilná čtyřicetitisícová demonstrace odborářů v Praze ani akce na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze 17. listopadu, jež se nesly v duchu „pohřbu iluzí“ z roku 1989. Když měsíc nato odešla i nejvýraznější osobnost spojená s listopadovými událostmi roku 1989 – a také nenaplněnými iluzemi – přivlastnil si tohoto svého oponenta jako modlu systému, jenž hájí. Rozhodně nebyl zmíněn ekologický rozměr V. Havla, ani jeho vize občanské společnosti, ani jeho sympatie s výraznými levicovými osobnostmi světa (Gorbačov, Clinton, Dalajlama).

Václav Klaus zkrátka nevidí. Nevidí frustraci lidí včetně těch bezejmenných poctivých a pracovitých, které neopomenul vyzdvihnout. Pro něho „tekutý hněv“ neexistuje, on přece není nositelem špatných zpráv. Pokud nějakou krizi vnímá, pak jenom dočasnou, způsobenou „ošklivými zadluženými státy v Unii, na něž bohužel doplácíme“. Naše banky jsou údajně zdravé – a co to stálo daňového poplatníka je uzdravit, to se do slavnostně čtených pasáží nehodí. Stejně, jako se tam nehodí psát o lidech, kteří přes vysokou kvalifikaci jsou od trhu práce odstaveni a odstřiženi jako nepotřební, nehodí se démonizovat (zajisté potřebných, ale pro koho) úpravy v Zákoníku práce, ani dopady důchodových, sociálních a zdravotních reforem mj. na ty, k nimž pan prezident s vážně pitvořící tváří promlouval jako ke svým občanům. Sváté dogma bylo vysloveno: reformy, tak jak jsou vládou předloženy, jsou nutné – a je na lidech, aby to konečně vzali jako fakt a nebouřili se. Volit mají jenom ty, kdo to s nimi myslí dobře (rozuměj vládní strany, nejlépe ODS, případně VV, z nichž pochází „jeden z nejlepších ministrů školství ČR“, který je pouze nepochopen, protože v dobrém smyslu vyčnívá, podobně jako pan Bátora například). Hlavně nedat sluchu „falešným prorokům“ – div ne plémě Satanovu – kteří by mohli lidem hlásat něco jiného než oficiální pravdu, popřípadě by mohli přijít s nějakým systémovým alternativním řešením.

Václav Klaus masivní redukce sociálních práv v západním světě za nic závažného nepovažuje. Lid  si musí uvědomit, že nemohou žít nad poměry a ekonomice se musí přizpůsobovat. Že tato ekonomika je řízena železným zákonem maximalizace zisku jedněch za současné redukce úrovně druhých, kterých je čím dál výraznější většina, opět neuvedl.

Na západní frontě klid, chce se člověku téměř parafrázovat slavný román. To když člověk dojatě zamačkává slzu, jak se naše vláda vyhnula všem nesnázím a udržela si svou stabilitu. Že ministři Drobil, Fuxa, Bárta, Besser, Kocourek a John z vlády odešli (byli odejiti zní výstižněji) kvůli podezřením z korupce či své neschopnosti a další ministři (Vondra, Kalousek, J. Dobeš) se drží navzdory všem aférám ve svých křeslech zuby nehty, rovněž z úst nejvyššího představitele státu nezaznělo. Přitom to je faktor docela důležitý, který velmi silně působí na bezmoc a frustraci značné  části obyvatelstva České republiky.

Marně pochodili všichni, kdo čekali vztyčený varovný prst (prostředníček nemyslím, na to máme jiné experty) nad tragédií na ostrově Utoya. Fašizaci společnosti jako nebezpečí 21. století pan Klaus patrně tak nepovažuje – a jistě ho nezneklidňují ani některé úpravy ústav, například v Maďarsku.
Nějak  speciální hodnoty lidem také ve svém projevu neodkázal. Spokojil se se svým předchozím nabádáním katolické církve, aby mu pomohla zatočit se sociálním státem. Asi i proto se v jeho projevu nemohly objevit zmínka ani odkaz na poselství papeže, v němž je mimochodem uvedeno: 

„Šíří se mentalita relativismu, která tvrdí, že vše má stejnou platnost, že pravda a absolutní zásady neexistují. Tento způsob myšlení však nevede k opravdové svobodě, ale spíše k nestabilitě, zmatku a slepému přizpůsobování momentálním módním výstřelkům. Jako mladí lidé máte právo přijmout od předešlých generací pevné opěrné body, které vám pomohou dělat rozhodnutí a postavit na nich své životy: tak jako mladá rostlinka potřebuje pevnou oporu do té doby, než zapustí hluboké kořeny a stane se pevným stromem schopným nést ovoce.“ (Poselství papeže Benedikta XVI. k XXVI. světovému dni mládeže)

Pan prezident jistě nesdílí ani další papežovy obavy:

„Znepokojení, které v poslední době manifestovali mnozí mladí v různých částech světa, ukazuje jejich touhu hledět do budoucnosti s odůvodněnou nadějí. V současné chvíli existují různé aspekty, které prožívají s obavami: přání získat takovou formaci, která by je dokonaleji připravila na život, těžkost se založením rodiny a s nacházením  stabilního zaměstnání, možnost účinně přispívat ke světu politiky, kultury a ekonomiky s cílem vytvářet společnost, jejíž tvář by byla lidštější a solidárnější…

Je důležité, aby jejich nepokoj i touha po ideálech, kterou v sobě mají, nacházely ve všech složkách společnosti náležitou pozornost. Církev hledí na mladé s nadějí, má v ně důvěru a povzbuzuje je, aby hledali pravdu, hájili obecné dobro a měli otevřený pohled na svět a oči schopné vidět „nové věci“ (Iz 42, 9; 48, 6)!...

Chtěl bych se obrátit i na zodpovědné za instituce, které mají za úkol vychovávat. Ať s velkým smyslem pro zodpovědnost bdí nad tím, aby za všech okolností byla respektována a uznávána důstojnost každého člověka. Ať pečují o to, aby každý mladý mohl objevovat své povolání, a napomáhají mu, aby dary, které mu Pán svěřil, přinášely své plody. Ať ubezpečují rodiny o tom, že jejich děti mohou mít zabezpečenou takovou formaci, která není v protikladu s jejich svědomím a s jejich náboženskými principy.

Dále se obracím na politické představitele a žádám je, aby konkrétně pomáhali rodinám a výchovným institucím ve výkonu jejich práva i povinnosti vychovávat. Nikdy nesmí chybět vhodná podpora otcovství a mateřství. Nechť se snaží o to, aby nikomu nebyl upírán přístup ke vzdělání a aby si rodiny mohly svobodně vybírat taková výchovná zařízení, jaká považují za nejvhodnější pro dobro svých dětí.  Nechť se snaží napomáhat opětovnému spojení rodin, které jsou rozděleny kvůli nutnosti nacházet prostředky na živobytí. Nechť mladým předkládají obraz průzračné politiky, která je opravdovou službou pro dobro všech.

Dále musím apelovat na mediální svět, aby i on svým dílem přispíval k výchově. Masové sdělovací prostředky hrají v dnešní společnosti specifickou úlohu. Nejenže informují, ale také formují ducha svých adresátů, a proto mohou k výchově mladých významně přispívat. Je třeba vést v patrnosti, že pouto mezi výchovou a komunikací je velmi těsné. K výchově totiž dochází prostřednictvím komunikace, která formaci člověka ovlivňuje buď pozitivně, nebo negativně.
Také mladí musejí mít odvahu, aby především oni sami žili to, co vyžadují od ostatních kolem sebe. Leží na nich velká zodpovědnost. Kéž mají sílu dobře a zodpovědně používat svoji svobodu. I oni jsou zodpovědní za svou výchovu a formaci ke spravedlnosti a k míru!“ (POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K OSLAVĚ SVĚTOVÉHO DNE MÍRU 1. LEDNA 2012, VYCHOVÁVAT MLÁDEŽ KE SPRAVEDLNOSTI A K MÍRU)

Zkrátka a dobře, pan prezident chce občany poslušné, pracovité, přitom nenáročné, odříkající, pokorné a nerevoltující. Pak se na ně usměje a nebude se na ně mračit. Myslím si ale, že je podstatné, co chce většina této společnosti. A to by se mělo projevit mj. i ve volbě prezidenta republiky v roce 2013. Abychom se třeba dočkali projevu, jenž bude reflektovat problémy těch, kteří si přijdou bezprávnými a bez opory a nezůstane pouze u konstatování, že mnohé ty, jichž se reformy dotkly nejcitelněji, nebylo vůbec slyšet.

Pan prezident o svém nástupci v roce 2013 zatím vůbec nemluvil. Že je odpůrcem přímé volby hlavy státu, se ví. Na nás pak je, co si z prezidentova projevu odneseme. Pro mě osobně je jeho hlavní poselství v potřebě hledání kandidáta, který bude ve vnímání společnosti diametrálně odlišným. Pro něhož pojem sociálního státu nebude plevelem, který nebude hájit finanční kruhy na úkor lidí, jež reprezentuje a který bude vnímavý i k životnímu prostředí, jež ho obklopuje. U koho nebudu mít potřebu dopsat alternativní novoroční projev, a za kterého se nebudu muset stydět.