Jistě, bylo to emotivní, Schwarzenberg soucítí s přítelem, koneckonců, jak sám oznámil, je kmotr Vondrova syna. Zároveň mi ale přepjatost toho vyjádření připadá příznačná pro vyšinuté české poměry.  

V normální zemi, která zrovna není ve válečném stavu, je přece rezignace ministra obrany obyčejná věc, spadající do kategorie „nepříjemnost“. „Tragédie“ to není ani pro stát, ani pro rezignujícího politika, který podle všeho nastoupí na nějaký vysoký diplomatický post, čili Česká republika nepřijde o jeho schopnosti a on sám taky nebude strádat.  

Lítost Karla Schwarzenberga se navíc jeví jako poněkud pozdní: Vondra si za svůj pád sice může sám, ale případ dlouho nekorektně rozpumpovávala TOP 09 a Miroslav Kalousek, čili strana, kterou ministr zahraničí vede, a muž, který je jeho ústřední spolupracovník.  

Neměl se Schwarzenberg do věci vložit třeba v březnu 2011, kdy Kalousek Vondru „nečestně a nesportovně“ sejmul v poslanecké sněmovně a vyzýval ho k odstoupení? Těžko říct, každopádně kdyby to udělal, působil by teď věrohodněji.  

Ale aby v tom nebyl zmatek. Média a Vondrovi příznivci do omrzení opakují, že právě Kalousek jako ministr financí vyslal ze msty své podřízené, aby na Vondru cokoli vyšťourali, poté, co začal na ministerstvu obrany likvidovat korupční prostředí. A oni vyšťourali Promopro, případ z doby neslavného českého předsednictví EU.  

Navozuje to kýčovitý obrázek: Vondra, poctivec, který jen přehlédl chyby podřízených, narazil na protřelého vykuka Kalouska, a ten se kvůli svým zájmům v obchodech se zbraněmi neštítil ho účelově zhanobit a v důsledku zničit. Jenže přinejmenším jedna věc je zřejmá: Kalouskovi podřízení případ nemuseli nijak složitě hledat.  

Už v dubnu 2009, tedy dlouho před mediálním zveřejněním causy, předkládala studentka Soukromé vysoké školy ekonomické ve Znojmě Jiřina Baroňová bakalářskou práci o českém předsednictví, v níž píše, že služby firmy Promopro jsou silně nadhodnoceny (práce je dostupná na internetu).  

Kdo všechno tedy o divných smlouvách s firmou Promopro dávno věděl, když o nich věděla znojemská studentka? Je k uvěření, že o nich nic netušil Vondra jako místopředseda vlády pro evropské záležitosti, když měl předsednictví v gesci? A pokud skutečně netušil: není to zásadní ministerské selhání, které nejde jen tak odbýt tím, že odpovědnost nesl Úřad vlády?  

„Kalouskovo“ ministerstvo by s případem nemohlo vyrukovat, kdyby neměl věcný základ – a je dobře, že se věc začala vyšetřovat. Zároveň je pravda, že si Kalousek - místo aby nechal ODS a Vondru, ať si s problémem v politické rovině poradí sami - počínal, jako by mu právě touha po pomstě zatemnila myšlení a jeho ústředním cílem bylo zašlapat Vondru do země.  

V rámci vládní koalice to bylo nekolegiální chování, motivované zjevně snahou využít příležitost, natřít ODS a předvést TOP09 jako svatouškovskou partaj. Karel Schwarzenberg tehdy nic moc nenamítal – a namítat měl.  

A ještě pár slov k široce projevovanému stesku nad tím, že s Alexandrem Vondrou mizí z politiky výjimečně schopný člověk, navíc s disidentskou minulostí. Především: Vondra je asi vynikající diplomat a mezi nudnými šedými aparátníky může působit sympaticky, ale to vůbec neznamená, že má taky skvělé předpoklady k praktické politice.  

Jako politik neuspěl, a to nejen v tom směru, že propadl ve volbách: když hájil plán na umístění amerického radaru v Brdech, nedokázal dostat veřejnost na svou stranu, jako místopředseda ODS se nijak přínosně neprojevil, a má podíl na krizi, do které se strana dostala.  

Vondrovo nedůstojné lavírování ve skandálu Promopro na zvláštní politické kvality taky neukazuje, spíš na nedostatek odvahy: když policie zahájila trestní stíhání Jany Hendrychové, tedy Vondrovy bývalé náměstkyně, prohlásil (letos v dubnu), že je to „slušná“ a „poctivá“ úřednice a že je důležité vyčkat na rozhodnutí soudu - sám přitom neměl dost kuráže ani na to, aby rezignoval, už jenom ze slušnosti a solidarity.  

Jestli Vondra dokázal na ministerstvu obrany nastavit takový režim, který zabrání korupci, to se neodvažuju posoudit – na webových stránkách Respektu o tom ale zajímavě – a s pochybnostmi - píše Jan Macháček.  

A pokud jde o disidentskou minulost, z té se nedá žít věčně, nota bene pokud jí člověk devalvuje tím, co v praktické politice dělá: pamatuju si, že když Alexandr Vondra poprvé kandidoval do Senátu, denuncoval svého protivníka, senátora a chartistu Zdeňka Bártu, který udělal tu „chybu“, že projevil lítost nad oběťmi poválečného masakrování Němců.  

Vondra to politicky využil způsobem, za který by se nemusel stydět ani nějaký člen Klubu českého pohraničí.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.