Silně mi to připomíná tzv. Brežněvovu doktrínu, jen s opačnými znaménky, tehdy také každá snaha nějaké socialistické země opustit Varšavskou smlouvu byla chápána jako „zrada socializmu“, dneska být proti NATO zase „kavárna“ a spol. interpretuje jako „odklon od západu“, přimknutí se k „ruskému dubisku“ a podobně.

Ovšem již zapomínají dodat, že Finsko není a nikdy v NATO nebylo, samozřejmě znám důvody, které tomu za studené války bránily i pojem „finlandizace“, ovšem tohle naprosto ztrácí relevantnost v době, kdy jsou členy NATO i některé bývalé sovětské republiky, konkr. Pobaltské státy. A podobným případem je Rakousko, kde se tuším Chruščov s Eisenhowerem dohodli, že vítězné mocnosti ukončí okupaci Rakouska s tím, že nevstoupí do žádného vojenského paktu. Ale opět, tenhle důvod je naprosto bezpředmětný v době, kdy jsou členy nato Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko, takže nemýlím-li se, tak oblast Rakouska a Švýcarska je fakticky téměř „obklíčena“ členskými zeměmi NATO. Ovšem kdybych sem „přiletěl z Marsu“ a poslechl si propagandistické řeči našich „kremlobijců“, tak bych patrně dospěl k názoru, že Rakousko, Finsko či Švédsko jsou buď satelitními státy Moskvy nebo rovnou ruskými guberniemi.

A což teprve taková Francie, která čtyři roky po tzv. karibské krizi, kdy nebylo daleko od jaderného konfliktu USA se Sovětským svazem…, opustila vojenské struktury NATO? To musel být Charles de Gaulle přinejmenším „tajným agentem KGB“. A jistě mu před tím „soudruh Brežněv pomohl vyhrát volby“, jako to „americká kavárna“ tvrdí v případě Donalda Trumpa. Ovšem je zvláštní, že v případě de Gaullea o tom nikde nepíšou…, holt časy se změnily.

„Rozhodnutí někdejšího prezidenta Charlese de Gaulla o vystoupení Francie z vojenských složek Aliance uprostřed studené války se Sovětským svazem v roce 1966 bylo motivováno snahou zachovat francouzskou vojenskou nezávislost na USA. Tehdy musela Aliance opustit své sídlo ve Fontainebleau u Paříže a přestěhovala se do Bruselu.“

Viz tato zpráva z roku 2009

Na druhou stranu…, nevidím důvod, proč by naše členství v NATO mělo být proti našim zájmům, nikdo nás nenutí se účastnit „humanitárních bombardování“ ani „vývozu demokracie silou“, povinnost vydávat min. 2% HDP na obranu (což se stejně příliš nedodržuje…) se týká financí naší vlastní armády, nejde tedy o situaci, že bychom tyto finance museli posílat do nějakého společného rozpočtu NATO…, a když nás někdo vojensky napadne, státy NATO se zavázaly nám přijít na pomoc. Takže dle mého mínění členstvím v NATO v lepším případě získáváme bezpečnostní záruky, v tom horším, pokud by se závazky přestaly dodržovat, alespoň nic neztratíme.

Ovšem daleko víc mě vytáčí, jak se z této otázky dělá „problém života a smrti“ naší země jako svobodného a demokratického státu. Nedomnívám se, že naše členství v NATO by se mělo ospravedlňovat polopravdami, překrucováním reality či přehnaným strašením ruskou rozpínavostí. Historie totiž mnohokrát ukázala, že podobné manipulace vedly z pravidla k naprosto opačným důsledkům, že totiž i původně dobrou myšlenku natolik veřejnosti zprotivily, až dotyčný pokus o její uskutečnění na dlouhou dobu pohřbily.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.