Ministr spravedlnosti Robert Pelikán podal kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou z Obvodního soudu pro Prahu 1. Klade jí za vinu porušení povinností soudce a ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, spočívající v opakovaném nerespektování závazných právních názorů nadřízených soudů.

Důvodem ministrovy kárné žaloby je tedy jeho přesvědčení, že soudkyně rozhodovala nesprávně. Paradoxně je to ten samý ministr, který svého polského kolegu kritizuje za to, že v Polsku hrozí zasahování složek výkonné moci do nezávislého rozhodování soudů.

Z médií je znám případ, že se soudkyně Králová s nadřízeným soudem neshodla v kauze tzv. zneužití Vojenského zpravodajství. Poté, co obviněné opakovaně zprostila viny, vytkl jí Městský soud nelogické hodnocení důkazů, a věc přidělil nové soudkyni. Je však možné považovat to za kárné provinění?

Soudce je při výkonu své funkce nezávislý, je vázán pouze zákonem, a je povinen vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů může soudce svým jednáním, ale nikoli svým rozhodnutím v rámci soudního řízení, byť by toto rozhodnutí bylo v rozporu s názorem soudu vyšší instance.

Příliš mnoho „ale"

Procesní předpisy navíc s takovými případy počítají a stanoví pravidla, jak v nich postupovat. Nadřízený soud může nařídit, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a může dokonce přikázat věc jinému soudu. Jestliže tedy zákon nějakou situaci předvídá a určuje, jak se má řešit, není možné, aby se zároveň jednalo o kárné provinění.

Nadto ve výše uvedeném případě dosud není známo, zda byl názor Městského soudu správný či nikoli. Věc není pravomocně rozhodnuta, a je vysoce pravděpodobné, že se k ní bude vyjadřovat ještě Nejvyšší soud, a možná i Ústavní soud.

Je také třeba podotknout, že odvolací soud považuje v dané věci za vadné spíše nesprávné hodnocení provedených důkazů soudkyní Královou, mající za následek nesprávné právní posouzení věci, než nerespektování jeho právního názoru.

Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý, koho soud uznal vinným z trestného činu, právo nechat přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Za takový soud však nelze považovat soud, který se už v předchozím řízení k věci vyjádřil zcela jednoznačně.

Pokud odvolací soud dal ve svém rozhodnutí zřetelně najevo svůj názor na právní posouzení věci a pokud by tento názor byl soudkyní Královou přes rozpor s jejím nejlepším vědomím a svědomím přijat, ztrácela by smysl dvojinstančnost soudního rozhodování.

Přezkum takového rozhodnutí soudem, který ve svém rozhodnutí již implikoval přesvědčení o vině obviněných, nemůže působit věrohodně, a tento postup by postrádal naplnění základního účelu přezkumného, resp. opravného řízení.

Justice jako tahák v kampani

Respektování právního názoru nadřízeného soudu také nelze zaměňovat s rozhodnutím učiněným v rozporu s přesvědčením, vědomím a svědomím soudce. Pokud by tedy soudkyně Králová rozhodla o vině a trestu obviněných v kauze tzv. zneužití Vojenského zpravodajství přesto, že by byla přesvědčena o jejich nevině, byl by její postup v rozporu se slibem soudce vykládat právní řád podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v souladu s ním.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudkyně Králové, byť i potenciálně nesprávné, nemůže být kárným proviněním. Zcela jistě to ví i ministr Pelikán. Nabízí se tedy otázka, proč podává kárnou žalobu, která je předem odsouzena k neúspěchu.

Odpověď je nasnadě. Ministr správně usoudil, že zprošťující rozsudek soudkyně Králové byl veřejností velmi negativně přijat, protože je po několikaleté mediální masáži v rozporu s obecným přesvědčením o vině Jany Nagyové-Nečasové a ostatních.

Ministr spravedlnosti tak zřejmě zavětřil možnost získat politické body v předvolebním čase gestem, které se bude voličstvu líbit. Navíc za situace, kdy se o podané kárné žalobě rozhodne zcela jistě až po volbách. Stále více je zřejmé, že současný stav, kdy je ministr spravedlnosti zároveň určitým administrátorem justice, je špatný, a že by justice měla fungovat na samosprávném principu tak, jak je to již dnes v Evropě v podstatě normou.

(autor je advokát a přednáší na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami