Odpověď Evy Hahnové (O antidemokratické agitaci, LtN 9/2016) na můj příspěvek Potíže Evy Hahnové s migrací (LtN, 7/2016) se opět nese v povýšeně karatelském tónu západního intelektuála, který se marně pokouší vysvětlit „zabedněncům“ z „Východu“, co je to demokratická diskuse.

Polemizovat dál na toto téma považuji za bezpředmětné, i když zejména skandální tvrzení autorky, že Klausův a můj způsob diskuse možná nejsou „slučitelné s ústavněprávními normami jednotlivých evropských států“, by zasluhovalo razantní odpověď. Jedná se v každém případě o názornou ilustraci pojetí veřejné debaty v německém duchu, kde je každý, kdo vybočí z elitami přikázaného názorového koridoru, okamžitě stigmatizován jako nepřítel demokracie, a pokud si dovolí vstoupit do politiky, mediální tamtamy začnou bít na poplach před ohrožením ústavního pořádku a politického systému.

Proto se raději zaměřím na situaci v Německu, o němž Hahnová mluví jako o vzorné demokratické zemi, kde spokojenému lidu vládnou zvolení představitelé a sdělovací prostředky se překonávají v tom, aby čtenářům zajistily pluralitu názorů.

Pokud jde migrační krizi, byl jsem poučen, že mně unikly v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) a v týdeníku Spiegel „obdivuhodně přesné analýzy tehdejší situace [tj. migrační krize v létě 2015] a nastávajících potíží, které přijímání uprchlíků s sebou přineslo … texty informativní, věcné a diferencující...“ V takto obecném duchu se nese celý příspěvek E. Hahnové.

Neuvádí jedinou konkrétní stať, nejmenuje žádného skutečně kritického žurnalistu, pomíjí břitkou analýzu politické korektnosti z pera T. Sarrazina, mlčí o Alternativě pro Německo (AfD). Konkrétní tedy budu já a pokusím se obhájit své tvrzení z předchozího článku, že „svoboda myšlení a vyjadřování …již léta v Německu bídně živoří,“ a to na základě zpravodajství o AfD.

Strana zdravého rozumu

Alternative für Deutschland je nejúspěšnější novou politickou stranou za posledních třicet let. V současnosti je zastoupena v deseti ze 16 zemských sněmů SRN, přičemž dvakrát dostala přes 20 % hlasů a dokázala porazit jak SPD, tak CDU. Považuje se za liberálně-konzervativní stranu, která zaplňuje prostor v pravém středu, uvolněný úprkem CDU doleva.

Páteří její ekonomické politiky jsou nižší daně, omezení státních subvencí, redukce byrokracie a svobodný obchod. Podpora tradiční rodiny, willkommenskultur pro nově narozené a ještě nenarozené děti bílých Němců, obrana německé kultury proti rozpínavosti islámu, stop feminismu a sexualizaci školní výuky jsou principy, které mají v dnešním zelenorudém Německu zřetelný konzervativní charakter, i když nejsou ničím jiným než projevem zdravého rozumu. Odtud také výrazný euroskepticismus AfD a skepse vůči tzv. ochraně klimatu. Její volební úspěchy v letošním roce mají ovšem svůj základ v ostré kritice vládní migrační politiky.

Etablované politické strany nikde na světě nevítají novou konkurenci. To je přirozené. Avšak masivní atak skoro všech sdělovacích prostředků proti AfD s pluralitní liberální demokracií nic společného nemá. Místo seriózních analýz jejího programu a volebních úspěchů zaplavila Německo lavina nenávistných komentářů, urážek, zesměšňování a lží.

Nejdále zpravidla zachází týdeník Spiegel, který např. 6. 2. 2016 napsal, že AfD je šovinistická strana v čele s „kariéristy, dobrodruhy a ztroskotanci“. Krátce poté označil spolupředsedkyni AfD F. Petry za „totální nacistku“ (voll-Nazi), když byla v manipulativně vedeném TV-rozhovoru dotlačena k výroku, že v krajním případě je nutno chránit německé hranice i se zbraní v ruce. Když se ale loni v říjnu podobně vyslovil „zelený“ starosta Tübingen Boris Palmer, média zachovala ledový klid. Učebnicový příklad dvojího metru.

Terč útoků a pomluv

A není zdaleka jediný. Počátkem června letošního roku pronesl v zemském sněmu Bádensko-Württemberska poslanec AfD W. Gedeon projev, v němž zazněly kritické výroky na adresu Židů. Následovala několikatýdenní kampaň, během níž byl AfD vypálen cejch antisemitů a rasistů. (Srov. např. R. Müller ve FAZ 20. 6.) Gedeon byl nakonec přinucen z AfD vystoupit, ale jeho případ poskytoval německým médiím ještě řadu týdnů munici k výpadům proti Alternativě. Obdobně politicko-nekorektní projev křesťansko-demokratické poslankyně B. Kudly z konce září však kupodivu nikoho neinspiroval k tomu, aby podezíral CDU z nacistických či antisemitských sklonů.

Od poloviny léta se mediální strážci politické korektnosti znovu zaměřili na AfD, neboť se blížily zemské volby v Meklenbursku-Předních Pomořanech a Berlíně. Několik příkladů: die Welt, 26. 7.: AfD vyvolává válečné nálady; a dále z FAZ, 11. 8.: podle politologa Bendera směřuje populismus AfD ke katastrofě; 12. 8.: AfD koketuje s „Volksgemeinschaft“, tedy s národovectvím, což je další tabuizovaný pojem; 23. 8.: AfD je uvedena do souvislosti s krajně pravicovou Německou národní stranou (NPD), tj. v očích elity spolkem naprostých vyvrhelů. Nejvlivnější německé noviny Frankfurter Allgemeine psaly o AfD před meklenburskými volbami tímto způsobem téměř denně, v zoufalé snaze ji co nejvíce poškodit.

Výsledek (20 % pro AfD) ale ukázal, že se mediální palba minula účinkem. Od samého počátku Alternativu samozřejmě napadají obě státní televize (ZDF a ARD) i Německý rozhlas. Televizní debaty probíhají zpravidla tak, že představitel AfD musí čelit čtyřem nebo pěti agresivním protivníkům z ostatních stran, jakož i moderátorovi, který se nestrannost ani nepokouší předstírat.

Teror, který stát nestíhá

Nejničemněji se chovají německá média v záležitosti fyzických útoků proti členům AfD. Zejména od březnových volebních úspěchů strany nepřestávají zfanatizované levičácké bojůvky (tzv. Antifa) zapalovat auta, poškozovat domy a ohrožovat zdraví členů AfD, jejichž adresy, telefony a fotografie „antifašisté“ se zřejmým záměrem zveřejňují na internetu. Do dnešní doby došlo ke stovkám podobných incidentů.

Představitel durynské AfD B. Höcke se kvůli neustálým výhrůžkám Antify raději přestěhoval, místopředsedkyně strany von Storchová se už měsíce pohybuje po Německu výhradně s policejní ochranou. Květnový sjezd AfD ve Stuttgartu by se bez masivní policejní asistence vůbec nemohl konat.

A reakce německých médií, která rozčileně referují o každém křivém slovu proti milovaným migrantům a jejich „vítačům“? Hrobové ticho, v nejlepším případě – velmi zřídka – stručná zprávička. Reportáž FAZ ze 16. 5. (Když jde o násilí proti pravici, platí jiná měřítka) je naprostou výjimkou. Ale ani její autor se nezmohl na odsouzení těchto činů. Omezil se na výčet násilných činů Antify a předstíraný podiv nad tím, že se o tomto problému nekoná veřejná debata.

Ale co je nejhorší: dosud nebyl jediný pachatel dopaden a postaven před soud, což nepochybně souvisí s tím, že ani jeden politik z vládně-opozičního partajního kartelu tento skandál neodsoudil. Proč také, když jim násilí proti nepohodlné konkurenci evidentně vyhovuje.

Mediální a politický kartel

O míře zglajchšaltování veřejných poměrů v SRN svědčí ale snad ještě více než jednotná politicko-mediální fronta projevy představitelů církví a odborů. Starší mezi námi pamatují, jak v komunismu musela Ústřední rada odborů či Svaz žen papouškovat při různých příležitostech oficiální linii KSČ. V onom údajně pluralitním Německu je to nemlich to samé.

Posuďte: Na prvomájové manifestaci největší odborové centrály DGB její předseda R. Hoffmann odsoudil AfD, která prý nejen „hecuje“ proti cizincům, ale také rozbíjí sociální stát! Krátce poté se konal v Lipsku Katolický den, kam církev jako vždy pozvala představitele všech parlamentních stran, ale nikoliv AfD. Proč? Podle prezidenta Ústředního výboru německých katolíků biskupa T. Sternberga je to totiž „nekřesťanská“ strana. Zato pozvaní představitelé fanatických Zelených ateistů jsou zřejmě vzorní „křesťané“…

V nedávné vydané knize Mainstream. Proč už nedůvěřujeme médiím doložil Uwe Krüger na příkladu zpravodajství o ukrajinské krizi, jak německá média obelhávají a klamou veřejnost. Jako podnět autorovi posloužila skutečnost, že v poslední době – jak uvádí v týdeníku Echo z 9. září D. Kaiser – podle průzkumů polovina až dvě třetiny Němců nevěří médiím hlavního proudu. Do mainstreamu přitom patří s několika výjimkami (týdeník Junge Freiheit, měsíčník Compact. Magazin für Souverenität) veškerá německá tištěná a elektronická publicistika.

Na základě těchto i výše uvedených důvodů proto tvrdím, že sdělovací prostředky vytvářejí s politickými stranami a masovými společenskými organizacemi (odbory, církvemi, ale třeba také Fotbalovým svazem) mohutný vyhraněně levicový názorový kartel, který v kritických tématech jako je migrace, rovnost, ženská otázka, „gender“ šílenství, vztah k cizincům či ochrana klimatu permanentně indoktrinuje myšlení Němců v duchu jedině správného politicko-korektního světového názoru.

Potlesk na hrobě ústavy

„Není kritika jako kritika“, rozumuje E. Hahnová. Zajisté. Je např. kritika a „kritika“, které se za socialismu říkalo kritika „konstruktivní“ a již dnes s neobyčejným zdarem pěstují v Německu. Když v roce 1962 ministr vnitra F. J. Strauß podnikl tvrdý útok proti týdeníku Spiegel a potažmo svobodě tisku musel pod obrovským tlakem médií, opozice a veřejného mínění odstoupit z funkce.

Když v roce 2015 Merkelová na vrcholu migrační krize pošlapala německou ústavu a drastickým způsobem ohrozila vnitřní bezpečnost v zemi, dostalo se jí od stáda ovcí, tak řečených delegátů sjezdu CDU deseminutového potlesku vestoje, závistivé pochvaly od opozice a „konstruktivní“ kritiky ze strany médií.

Konstruktivnost spočívala v tom, že se nikdo z novinářů neptal, zda bylo správné a přípustné otevřít hranice muslimské invazi, ale pouze jak si co nejlépe poradit s poněkud problematickými důsledky tohoto nádherného, humánního a navýsost morálního projevu vpravdě ženské Weltpolitik. Rozdíl mezi oběma případy lze popsat mnoha způsoby, ale možná stačí říci jediné:

Před padesáti lety byla Spolková republika Německo svobodnou zemí.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele