Rusko začalo znovu budovat celnice na vzájemné hranici. Aby se zabránilo údajnému pašování. Přitom už od roku 1996 tvoří obě země bezcelní zónu a v zásadě i soustátí, i když do značné míry virtuální. 

Proč taková změna v chování k v podstatě loajálnímu státu? Důvod je prostý. Vzájemné embargo na dovoz a vývoz některých druhů zboží, které na sebe vzájemně uvalily Evropská unie a Rusko. 

Proud zboží protékal právě přes Bělorusko, na které se embargo nevztahuje. Od minulého týdne teď všechny náklaďáky, směřující z Běloruska do Ruska musejí absolvovat celní kontrolu.

„Mám dojem, že se Rusové snaží manipulovat s celým světem. Někdy je to utažení kohoutů s plynem, teď jde v běloruském případě o omezení dovozu potravin. Rusové zkrátka pořád chtějí někoho poučovat,“ dodal Lukašenko, jehož sebevědomí jistě posílilo zorganizování minského summitu mezi ukrajinskou vládou a separatisty na východu země, které vedlo k příměří, byť často porušovaném, nikoli však vinou Lukašenka. 

Body tím nasbíral i v očích EU, která pro změnu již před lety zavedla zákaz vstupu pro běloruského prezidenta a jeho nejbližší spolupracovníky na území osmadvacítky. Kvůli porušování lidských práv v Bělorusku.

Dokonce se objevily spekulace, že odměnou za minský summit bude zrušení zákazu. To se zatím nestalo. Dokud nebyly obnoveny hraniční kontroly, běloruské firmy nakupovaly na západě zboží, které putovalo volně do Ruska. 

A tak se navzdory zákazům stále objevovaly na pultech moskevských obchodů například mořské ryby, krevety a chobotnice, oficiálně vyrobené v Bělorusku, což je v případě země, která nemá přístup k moři těžko myslitelné. Od počátku sankcí do zavedení celních kontrol vydělali Bělorusové podobným způsobem až miliardu dolarů.

Do ekonomických konfliktů obou zemí došlo mnohokrát. Moskva měla dosud nakonec vždy poslední slovo a Lukašenko ustoupil. Příklad za všechny. Před prezidentskými volbami v Bělorusku v roce 2010 usiloval Gazprom o skoupení běloruské firmy Bieltrangaz, která se zabývá přepravou zemního plynu. 

Lukašenko dlouho odolával. Pak ale jedna z ruských televizí sledovaná v Bělorusku odvysílala několikadílný dokument pod názvem Kmotr. Byl o Lukašenkových represích proti opozičním politikům, politických vězních a porušování lidských práv pod kmotrovým, tedy Lukašenkovým vedením. Pět měsíců po uvedení posledního dílu v červnu 2011 se Bieltransgaz stal skutečně majetkem Gazpromu. 

Lukašenko tvrdí, že tentokrát se Bělorusko jen tak nedá. Co ale může udělat, když většina běloruského zboží má odbytiště u východního souseda a je téměř plně závislé na dodávkách ruského zemního plynu? V tomto pohledu panuje navzdory Lukašenkovým sebevědomým prohlášením spíše skepse.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.