Nenápadný kandidát během prezidentského klání mluvil o potřebě investic k růstu, které by měly korigovat nešťastný (německý) deflační diktát škrtů fiskálního paktu, pod kterým se už hroutí Španělsko i Portugalsko a v případě řeckého exitu, by zasáhl i solventnější Itálii. A sotva zvolen, vytvořil si alianci Španělska s Itálií, získal podporu MMF a ECB ba dokonce i OECD, a vytasil se na první schůzi eurozóny s dávnou bruselskou myšlenkou solidárních eurobondů na společné sdílení dluhů. “Proč musí Španělsko platit šestiprocentní úrok, zatímco Německo získává finance na obsluhu svého (nemalého) dluhu téměř zadarmo?” A s neskrývaným potěšením prohlásil: “Pro paní Merkelovou jsou eurobondy zakončením integračního procesu, pro mě naopak počátkem.”

Jenomže německá veřejnost považuje eurobondy (peníze opilcům) za naprosto nepřijatelné a dokonce i za nelegální (Merkelová), stačí si připomenout s jakými potížemi prosadila německá kancléřka fiskální pakt v parlamentu a Hollande si vysloužil nelichotivých epitet jako například” advokát předlužených států” a podobně. A tak se kancléřka diplomaticky odmlčela a nechala za sebe mluvit Estonce a Finy, ostatně jak známo má podporu v podstatě celého Zaalpí (Čechy nevyjímaje). Koneckonců je třeba mít pochopení, když Hollanda čekají volby do Národního shromáždění (17. června) a na další schůzi koncem června i po řeckých volbách bude všecko jinak.

A přece má fracouzský prezident značnou pravdu. Z hlediska unie je německo – francouzský mocenský duopol těžko přijatelný. Proškrtat se v měnové unii k prosperitě také nelze a ani tříleté levné peníze z ECB nakonec Španělsku nepomohly, pouze zadlužené banky provázaly se zadluženým státem a způsobily novou bankovní krizi. V situaci, kdy panuje v zemi čím tál hlubší deflace a trhy napadají státní půjčky vysokými úroky (> 6 %) banky podnikům nepůjčují, což omezuje investice a růst a vytváří další tlak na státní dluhopisy, že budou muset ještě zachraňovat bankovní sektor. Úprk španělských vkladů na sever banky ještě více oslabil. A teď se naplno projevila dlouho očekávaná krize hypotečních bank, která je zřejmě řešitelná jen za masivní pomocí unie, na kterou ovšem euroval ani ten nový nestačí. Babo raď!

Kancléřčin ekonomický výbor proto lišácky navrhuje sdílet dluhy alespoň částečně nějakým způsobem, (eurobond přejmenovat), aby se dalo vyhnout veřejnému mínění i další unijní smlouvě, a spojit dluhy států nad 60 % HDP na dobu 25 let za předpokladu nové speciální daně (DPH), která by je měla splácet. Veřejný dluh eurozóny je nižší než americký (87 % HDP > 100 %) a banky ač nevelké pro celý kontinent, jsou příliš velké pro jednotlivé státy. Důsledkem budování unie odzdola vznikla eurozóna a vpodstatě federální eurobanka, jenomže bez federálních pravomocí a proto nemůže toxické dluhy Španělů odkoupit. Takové je dědictví zakladatelů unie. Každá krize balancuje na hraně – buď více federeace anebo rozpad. Německo podmiňuje integraci zhoubnou deflační politikou v podstatě celém Předalpí.

Hospodářský problém jednotné měny připomíná některé aspekty krize 30 let. Žádné monumentální investiční projekty (železnice, mosty, přehrada) prezidenta Hoovera krizi nezastavily a nezaměstnanost snížily jen nepatrně, ačkoli státní deficit vzrostl o neuvěřitelnou třetinu ze 16 na 21 % HDP, protože zlatý standart neumožnil měnovou expanzi. Kongres nakonec zvýšil daně a krizi prohloubil. Proto ani sdílené levnější půjčky v eurozóně dluhy nesníží, ani společné finanční pobídky hospodářství nespasí. Slabé a zadlužené ekonomiky jihu se nacházejí v pasti eura, jako by byly vázány zlatem. A měnové uvolnění, inflace a devalvace zase děsí Seveřany. Poslední zbytky utopického eurooptimismu se pomalu vytrácejí.