Kritika, či odmítání unijních institucí, se poprvé politicky výrazně zhmotnila a donedávna absurdní instituce se v samém srdci Unie může stát nástrojem změny. I europolitici (zvláště v Berlině) začínají mluvit o europarlamentu pohrdavě. Lisabonská smlouva mu totiž určila spolurozhodovat o devadesáti procentech legislativy a ta tvoří padesát procent všech zákonů. Co se stane až kritici Unie, kteří mají tentokrát šanci získat 20 – 25 % zastoupení, získají jednou většinu.

Ještě donedávna bylo možné tvrdit, že volby do europarlamentu nemají smysl. Dnes to už není pravda. Odpůrci mohou namítat, že s většinou integračních nařízení nesouhlasí. Tím spíš by se ale měli o věc zajímat. Je to ohromná příležitost.

Jak to, že v zemi české, známé svou euroskepsí, je ticho po pěšině?

Veřejnou předvolební diskusi zablokovaly především parlamentní strany. Ty žádný alternativní program k statutu quo nenabízejí. Svolávají jen své fanoušky, kteří je volili, a žádají po nich věrnostní eurohlas. Fandové však tvoří jen jádro strany a těm ostatním bývalým voličům se k zbytečným volbám nechce, výsledek je určen předem. A tak jako obvykle vyhrává na celé čáře stejná parta – těch, co zůstávají doma.

No, vlastně ani nevyhrává, protože z těch co dají hlas, čili z malé volební účasti, si svá více méně stejná procenta ukrojí parlamentní strany tak jako tak. Tak proč by vycházely vstříc voličům s nějakým reformním programem a tak i ony vlastně demonstrují svůj nihilistický postoj nejen vůči veřejnosti ale i vůči unijní instituci.

Jak je to možné? Často se tvrdí, že problém moderní demokracie tkví v tom, že politické strany nereprezentují ani (zaniklý) stavovský zájem ani už nejsou ideologické a podřizují se veřejnému mínění se všemi špatnými důsledky populismu. V tomto případě to však neplatí. Vždyť společnou měnu odmítá 80 – 90 %, další integraci 70 – 80 % a za nesmyslnou žvanírnu považuje europarlament 50 - 60 % občanů a přestože se počet hlasujících má letos malounko zvýšit, podle průzkumů půjde k volbám jen 35 % voličů, což je i pod mizerným průměrem EU (43 %).

Česká euroskepse je pasivní. Poněkud primitivní názor hlásá, že jsou politici podplaceni. Když po karieře padnou, dostávají tak jako europoslanci za odměnu lukrativní unijní prebendu s astronomickým platem a ze služební limuzíny v Bruselu i docela příjemný pohled na svět. Ale snad mnohem významnější je skutečnost, že se Unii podařilo na úspěchu společného, před Maastrichtem liberálního trhu, usilovnou, nákladnou propagandou a dotacemi vytvořit diktát politické korektnosti, á la kdo není s námi, je proti mírové spolupráci v Evropě, kdo kritizuje Unii, chce vyvolat válku – je xenofob a nacionalista.

Taková primitivní europeistická ideologie působí často i na významné osobnosti, jako je skvělý katolický kazatel Tomáš Halík. Jeho bystrý a noblesní duch, jakmile se nedrží teologie, propadá černobílému vidění světa. Je to o to podivnější, že hlásá značný pluralismus v církvi i mezináboženský dialog. Jako by k reálnému dirigismu Unie nemohla (ba snad ani nesměla) existovat rozumná alternativa, čili spolupráce evropských států ve společné Radě, jež by rozhodovala o skutečných zájmech západní Evropy, o skutečně nezbytné společné politice (obrana, trh, přistěhovalci), jistě bez eura a bez násilné integrace, která ničí hospodářství a vyvolává čím dál větší odpor i extremistické nálady. Dnešní nacionalisté nenávidí glajchšaltovací Unii a nikoli své sousední národy. Jsou to většinou národní patrioti a požadují pluralistickou a demokratickou Evropu národů. A mezi odpůrci Unie si můžeme vybrat i rozumné liberální strany, které chtějí především konkurenční ekonomický prostor a ne mikroekonomický diktát ve jménu pofiderní jednoty.

Každá jednota, vynucená nebo spontánní (většinou hysterická), má na politiku negativní dopad. Západoevropský geniální civilizační objev liberální pluralitní společnosti princip panevropského parlamentu popírá. I tak mezi unionisty respektovaný politolog Tim Garton Ash z oxfordské univerzity nedávno prohlásil, že by dnes přímo volený europarlament vzniknout nemohl. (Možná senát, kam by státy jmenovaly své doma volené zástupce jako v Americe do r. 1913). Ovšem v Americe od počátku existoval politický národ a ten státy unie výrazně potlačil, kdežto v Evropě zůstala legitimita jednou provždy trčet v národních parlamentech, ke kterým mají voliči přirozený vztah, zvláště v rozhodujících státech Francie, Anglie a Německa, protože reálně rozhodují o bytí a nebytí své vlády a mají k ní většinou důvěru. Vytvořením panevropského shromáždění (751 členů), jež považuje národní parlamenty za své nepřátele, vznikl zárodek konfliktu ale i šance v samém středu Unie.

Europarlament vymysleli vyznavači evropského státu (1979) snad v upřímné víře, že si lidé federaci přejí. Dnes už víme, že jejich budovatelské nadšení bylo předčasné – nepřejí. A proto se v severní Evropě stále více mluví o subsidiaritě, která se v záplavě mikroekonomické integrační legislativy stala prázdným slovem, a mluví se i o návratu mnoha tzv. kompetencí. Parlamenty mohou dnes vystavit Komisi kartu na protest proti porušení této zásady. Padlo už jedno nařízení o společných pravidlech na legitimní stávku, stále ale platí nadřazený souhlas Komise.

Co ale s nešťastným parlamentem, který se z bývalé žvanírny stal k nepřiznané nevůli Komise a Rady, poradním orgánem, jenž nelze snadno obejít? Formálně vzato nic. Smlouvu o jeho zrušení by totiž musel sám schválit. Ne, že by to nešlo, politika není záležitost formální, nýbrž většinové vůle, je to však zatím nepravděpodobné, a kritici Unie by měli té absurdní instituce využít.

Proto je smutné, že je v Česku debata tak prázdná a falešná. Vychází snad z pocitu, že jsme malí a bezmocní a stejně nic nezměníme? A při tom i my zde tak jako v Německu máme rozumnou Stranu Svobodných a budeme-li volit oponenty vůči integristům, vznikne naděje na životaschopnou reformu Unie.

Týždeň, 21. 5. 2014