Před více jak dvaceti lety jsme zvonili klíči v touze po vlastním názoru, v touze po tom, abychom si důležité a zásadní věci mohli rozhodovat sami. V současnosti se však opět chováme jako stádo a co víc jako rozdělené stádo. Nedokážeme bojovat za svá práva , ale jsme schopni jeden druhého zavrhnout, slovně a možná i fyzicky napadat pro tak bezvýznamnou věc jako je osoba prezidenta. Vždyť v naší parlamentní demokracii je to jen figurka, se kterou pohybují jiní, ekonomicky vybavení vodiči.

Za vlastní práva nejsme schopni vyjít do ulic a dát najevo nespokojenost. To pouze nadáváme doma a u piva, kde všichni víme co je špatně, ale když máme dát svůj názor a požadavek hlasitě najevo formou veřejného vyjádření  třeba demonstrací, zalezeme do ulity jako ustrašený šnek. Je to bohužel jedna z našich vrozených vlastností.

V prvním kole prezidentské volby jsem nevolil žádného z kandidátů, kteří postoupili do kola druhého. Chtěl jsem, aby nás reprezentoval člověk mladý s elánem a né, dnešní kandidáti prominou, lidé u kterých si nejsem jist zda vyčerpají celé jim dané volební období a nebo zda budeme muset uvažovat ze zdravotních či jiných důvodů o volbách předčasných.

To, že nás uplynulých dvacet let systematicky masírují a ovlivňují média, že nám vlastně utvářejí náš názor a převzali vedoucí úlohu strany jsem pochopil. Je mi však líto mladé generace, která nemá jak a kde bohužel přijít k věrohodným informacím, které by jí pomohli utvořit vlastní názor a představu možného budoucna.

Tyto prezidentské volby však mají ještě jeden specifický fenomén, který mne uráží až do hloubky duše. Měli jsme socialismus, máme něco co se snažíme nazvat kapitalismus a stále se přesvědčujeme, že to není to co jsme chtěli, ale teď před volbami nastoupil CELEBRITISMUS. Ptáte se co to je za slovo, na jeho podstatu. No to slovo jsem vytvořil ze slova označujícího nadřezenou rasu takzvané celebrity. Neznali jsme toto slova a měli jsme vždy umělce a lidi zabývající se jinou činností než běžný zaměstnanec a pracující za jedny z nás. Vzhlíželi jsme k niv vždy s určitou úctou neboť jsou obdařeni určitým nadáním, které většině z nás chybí. V roce 89, to byli oni, viditelní a slyšitelní, za kterými šel dav. V té době euforie to bylo žádoucí a potřebné. Měli vyjadřovací schopnosti a známé tváře. Pracovali stejně jako my za skromné honoráře a svoji práci vykonávali s láskou a nadšením.

Dnes však se z nich vývojem času stali osobnosti, o kterých se všude píše všechno se ví, kde , kdo, s kým, za kolik a jsou využíváni a zneužíváni médii k ještě hrubšímu masírování společnosti. Jim to samozřejmě vyhovuje, protože jsou o to víc ve středu zájmu, víc na obrazovkách a mají větší šanci se zalíbit oligarchům financujícím jejich branži. S tím samozřejmě i přímo souvisí jejich honoráře a další perspektiva práce a světlé celebriální budoucnosti na předních stránkách deníků, týdeníků, měsíčníků, v pořadech všech bezplatně i platně přístupných televizních programů a možnost zapojit se i do nejrůznějších, né nevýnosných reklamních programů a spotů.

Jsme už opravdu tak hloupý národ, že dáme na to koho volí ten nebo one herec, zpěvák, sportovec, který na obrazovku vystoupí se „svým“ názorem proto, že už dlouho na obrazovce nebyla a je zapotřebí se zviditelnit, samozřejmě za tučný honorář.

Nejsme schopni pochopit záludnost našeho slepého počínání a jeho nebezpečnost pro náš další vývoj? Necháme s sebou lomcovat těmi, kteří velmi rychle zapoměli na svou minulost a dnes se zaštiťují svými srdnatými postoji a bojem v minulosti? Žili přeci ve stejném státě za stejných podmínek jako my. Hrbili se a upravovali své názory jen aby mohli na obrazovku, pódium nebo stadió a dnes, kdy vydělávají statisíce a milióny si dovolují a osobují právo ovlivňovat názor lidí, kteří vykonávají pro společnost určitě důležitější činnost než pouze zábavu, ale vydělávají v porovnání s nimi jen setinové výdělky.

Dříve byl umělec neboli komediant na okraji společnosti a byl závislý na dobrotě těch, které bavil. Společnost si vážila jiných hodnot a jistě hodnot pro vývoj společnosti mnohem důležitějších a to inteligence a vzdělání. Degradace těchto hodnot vede i k degradaci celé společnosti.

Po skončení těchto voleb bude velmi obtížné dát rozpolcenou společnost dohromady. Jedna část národa se bude cítit nadřazena a druhá ukřivděna. Nechci být špatným prorokem, ale mám strach aby to nepoznamenalo celý další vývoj naší společnosti.

Jak jsem dříve napsal, osoba prezidenta by pro nás neměla být prioritní otázkou, ale měl by jí být stav naší společnosti a její perspektivy, a to máme ve vlastních rukách. Nesmíme dopustit, aby naše vědomí ovládli ti, kteří deno denně nepociťují strach z budoucnosti a znevažují lidskou práci. Musíme si vážit každý sám sebe a mít vlastní a jen sobě vlastní názor.

Antonín Kustein