Nový americký velvyslanec v Rusku John Tefft při svém nástupu do funkce zdůraznil, že jedním z jeho hlavních úkolů bude vysvětlování ruských postojů Bílému domu. Když chce někdo něco vysvětlovat druhým, musí si nejdříve alespoň to základní ujasnit sám. A na to je třeba vynaložit značné vnitřní úsilí.

Mělo by Rusko milovat NATO?

Dosavadní prohlášení pana velvyslance totiž zatím pouze kopírovala známé postoje americké diplomacie. Typický je výrok, že Rusko rozšířením NATO na východ neztratilo, ale naopak získalo. Velvyslanec tehdy zároveň poznamenal: „Je mi ovšem známo, že někteří Rusové si to nemyslí“. Nelze se nepodivit „obeznámenosti“ pana velvyslance s ruským prostředím. Jak totiž vyplývá z průzkumů veřejného mínění, ne „někteří“, ale absolutní většina Rusů považuje rozšiřování NATO za jednoznačnou hrozbu pro svou zemi.

Nepřestává mě pronásledovat pocit, že máme co do činění s recidivou pohanských lidských obětí

John Tefft se v nedávném rozhovoru pro ruská média odvolal na Henryho Kissingera, protože správně usoudil, že jeho názorů si mnozí v Rusku váží. „Nedávno jsem četl rozhovor s Henry Kissingerem, který v něm sice kritizoval sankce, ale zároveň označil za nepřijatelnou situaci, kdy jedna strana „odřízne kousek“ jiné země. A je jedno z jakého důvodu. Jinými slovy: nemůžete zkrátka jenom tak anektovat území jiného státu, ať už byste k tomu měli jakékoli historické příčiny. A v případě Krymu právě k tomu došlo.“

Šlo o život, ne o akademický spor

Nejdříve je třeba poznamenat, že pokud by se Rusko řídilo výlučně historickými důvody, Krym už by byl jeho součástí dávno. Jenomže to nebyly tyto důvody, které mají samozřejmě také značnou váhu, ale konkrétní historická situace – která postavila Rusko před nezbytnost znovu k sobě připojit Krym.

Na Tefftův paradox, že rozšíření NATO na východ nepředstavuje pro Rusko nebezpečí, je proto možné odpovědět podobně, ale daleko realističtěji: Kdyby Západ vycházel bez předsudků ze vzniklé situace, kvůli odvrácení humanitární katastrofy, masového krveprolití a opakování tragédie Donbasu, musel by přímo prosit Rusko, aby Krym k sobě připojilo.

Pokud by měl pan Tefft možnost zázračně se vrátit v čase s právem zmáčknout tlačítko „zrušit učiněné“, došlo by mu, že právě odsoudil více než milion obyvatel Krymu k násilí, těžkým obětem na životech a k chaosu občanské války. Riskl by to? Díky Bohu, že tuto možnost nikdo ve skutečném světě nemá.

Naproti tomu takový Malcolm Rifkind, bývalý šéf britské diplomacie a exministr obrany, který zastával také funkci předsedy parlamentního Výboru pro bezpečnost a rozvědku, se nás pokouší přesvědčit o tom, že vše mělo být provedeno nenápadně, postupně, třeba jako referendum ve Skotsku. Jako Angličan by přitom měl dobře vědět, že historie má na různých místech různou dynamiku. V daném případě by jakékoli zpoždění bylo smrtící nikoli pro Rusko, ale především pro obyvatele Krymu – a to doslova.

Když je nelze asimilovat, je třeba je zabít

Rád bych upozornil na jeden zásadní dokument: Nabízí nový pohled na budoucnost Krymu, kterou pro něj chystali lídři kyjevského Majdanu – titíž lidé, kteří zanechali nezahladitelnou krvavou stopu na východě Ukrajiny.

Šéf Pravého sektoru a fakticky i ostatních nacionalistických bojovníků, dnes poslanec ukrajinského parlamentu Dmitrij Jaroš, dal svým následovníkům tento mandát: „Musíme zasáhnout proti ruskému národu na Krymu, protože Rus nikdy nezačne oslavovat Banderu a vážit si naší řeckokatolické víry, povstalecké historie Ukrajiny ani naší řeči. Rus si bude vždy vážit Ruska a milovat jej. Nenechá se nikdy asimilovat. Z toho plyne jediné: pro rozkvět Ukrajiny je nezbytné ruský národ buď zlikvidovat, nebo z Krymu vyhnat“.

Každý nepředpojatě a realisticky uvažující člověk nemůže pochybovat o tom, že občanská válka by na poloostrově vypukla ne s menší, ale s daleko větší intenzitou a ztrátami něž na Donbasu. Proměnila by tuto vzkvétající oblast v dýmající spáleniště, zabila by a zmrzačila tisíce a tisíce lidí.

Farizejové naší doby

Logika pánů Teffta, Rifkinda a početného oddílu západních politiků, nápadně připomíná obraz oněch „posledních vyvolených“, o nichž psal počátkem XX. století Sergej Bulgakov ve svém známém díle Bez plánu: „Nekonečné množství živých individualit musí podstoupit osudové útrapy a mučednickou smrt, aby učinili šťastnými poslední vyvolené, přičemž existuje předpoklad, že tito „poslední“ s klidným svědomím a falešným vědomím toho, že pravda je na jejich straně, tyto oběti přijmou.“

Nepřestává mě pronásledovat pocit, že máme co do činění s recidivou pohanských lidských obětí. Ale nejen to. Farizejové a zákoníci bedlivě sledovali Krista, jestli náhodou někoho neuzdraví v sobotu – v den, kdy podle Mojžíšových zákonů bylo zakázáno pracovat.

Co na to Kristus? Odsoudil jejich necitelnost a dál i v „zakázaný den“ uzdravoval nemocné postižené obzvláště těžkými chorobami. Farizejové se rozčilovali, když na svou adresu uslyšeli Jeho rozhněvané: „Běda vám, vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, a velblouda pak požíráte!“ (Matouš. 23.24).

Publikováno se souhlasem vydavatele.