Vojenská přehlídka byla pozoruhodná i tím, že kromě ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva se jí zúčastnil jako nejvýznamnější host i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. V přehlídkových projevech obou prezidentů zazněly věty, které nesly daleko větší význam, než působivé defilé vojáků a techniky. Je dobré je znát nejen v kontextu války o Karabach, ale i v kontextu současné světové bezpečnostní politiky.

Přestože se konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu a sedmi okolních ázerbájdžánských okresů řešil 30 let, jeho podstata byla jednoduchá: Arménie okupovala mezinárodně uznávané území Ázerbájdžánu v rozporu se čtyřmi rezolucemi RB OSN, které vyzývaly arménské síly k bezpodmínečnému stažení. Nejednalo se jen o Náhorní Karabach, ale i rozsáhlý pás okolního území, ze kterého bylo vyhnáno většinové ázerbájdžánské obyvatelstvo. Vyhnání lidí nestačilo: K zemi šly obytné domy, mešity a dokonce i náhrobní kameny na ázerbájdžánských hřbitovech. 

Třicet let se táhla jednání o vyřešení konfliktu, kdy dohodě mezi Ázerbájdžánem a Arménií měli pomoci tři mediátoři z tzv. Minské skupiny, významné světové mocnosti: Francie, Rusko a USA. Fungování Minské skupiny ale bylo naprosto neefektivní. Během let ukázala Arménie mizivou ochotu respektovat mezinárodní právo a přistoupit na jakýkoliv kompromis. Bylo zjevné, že Arménie chce území cizího státu ovládat trvale. Za těchto okolností musel Ázerbájdžán vyvodit závěr, že mezinárodní společenství nedokáže k řešení konfliktu přispět a jednání pod jeho patronací spíše představuje záminku, aby se protahoval pro Arménii zdánlivě výhodný statut quo. 

Ve svém projevu na vítězné přehlídce v Baku popsal ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev, která vedla k tomu, že místo diplomacie přišly ke slovu zbraně:

„Pozorně sledujeme procesy, které probíhají ve světě. Viděli jsme, že mezinárodní právo, jeho normy a zásady byly v posledních letech flagrantně porušovány. Některé země používají k dosažení svých cílů sílu, mezinárodní právo a rezoluce Rady bezpečnosti OSN zůstávají na papíře. Za takových okolností bylo vojenské řešení konfliktu nevyhnutelné. Kromě toho v posledních letech, zejména v posledních dvou letech, provokativní kroky Arménie, prohlášení a kroky učinily válku nevyhnutelnou. Velmi škodlivá a nebezpečná prohlášení arménského vedení mírový jednání téměř ukončila. Tím, že arménské vedení prohlásilo, že "Karabach je Arménie", ukončilo rozhovory.“ 

Vzhledem k tomu, že Arménská armáda neustále vyvolávala ozbrojené střety na tzv. linii dotyku na ázerbájdžánské území, Ilham Alijev měl legitimní i legální důvod, aby jako vrchní velitel rozhodl o vojenské reakci. Na přehlídce k tomu uvedl: „Jako vrchní velitel jsem dal rozkaz naší armádě ukončit okupaci a potrestat okupanta. Ázerbájdžán dosáhl toho, co chtěl, za 44 dní, a obnovil spravedlnost.“

Ilham Alijev se vyjádřil i propagandě o neporazitelnosti arménského vojáka: „Rozbili jsme mýtus, který Arméni tvořili po celá léta. Vytvořili mýtus tím, že šířili falešné informace o své armádě a tvrdili, že arménská armáda je nepřemožitelná. Během 44 dnů byla arménská armáda zničena, její vojenské vybavení bylo zničeno, její lidská síla byla zničena a Ázerbájdžán ukázal svou sílu a moc.“

Je zásadou mezinárodní politiky, že konflikty se mají řešit mírově a nikoliv silou. Na druhou stranu mezinárodní právo zcela opravňuje státy, aby silou chránily svou územní celistvost proti útoku a okupaci agresorem. Jak dokazuje 44denní válka o Karabach, síla ve velmi jedinečných případech může být efektivní nástroj spravedlnosti. Prezident Alijev k tomu na vítězné přehlídce uvedl: „Válku jsme vyhráli jak na bojišti, tak na politické scéně. Mnozí, zejména mediátoři, kteří se touto otázkou zabývají, však opakovaně uvedli, že konflikt nemá vojenské řešení. Dokázali jsme, že v konfliktu existuje vojenské řešení. Jinak by situace ´ani válka, ani mír´ trvala dalších 30 let. Jak dlouho jsme to ještě měli tolerovat? Kolik trpělivosti jsme měli ukázat?“

Velkou pozornost by měli v Arménii, ale i ve světě, věnovat projevu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Přestože arménská diaspora zuřivě obviňuje Turecko ze snahy zničit Arménii a způsobit ´arménskou genocidu´, turecký prezident vyzval svého třímiliónového souseda ke spolupráci:

„Ti, kdo přinesli Náhorní Karabach jen katastrofy, genocidu a slzy, by již měli přijít k rozumu. Vedoucí představitelé Arménie zneužili národní bohatství, aby udrželi ázerbájdžánské země pod okupací. Kdyby tento potenciál nebyl promarněn na nesmyslné obranné linie (…), obraz by mohl být zcela jiný dnes. Doufáme, že arménští politici situaci dobře analyzují a podniknou smělé kroky k vybudování budoucnosti založené na míru a stabilitě.“

Prezident Erdogan také upozornil na to, že politiku Arménie silně negativně ovlivňuje mnohamiliónová arménská diaspora, která sní svůj sen o ´velké Arménii´, ale na rozdíl od svých krajanů, kteří skutečně žijí ve své domovině, není konfrontována se škodlivými následky nacionalismu ve stylu 19. století.

„Doufáme také, že se arménský lid zbaví pout diaspory, která je svými lži o minulosti odsoudila k chudobě. Místo nepřátelství by měli přemýšlet o vazbách založených na dobrém sousedství. Pokud se arménský lid poučí z toho, co zažil v Karabachu, bude to začátek nové éry v regionu,“ uzavřel Erdogan.

Přestože se to řadě politologů, diplomatů či médií nemusí líbit, vítězná válka Ázerbájdžánu o Karabach ukazuje, že i v 21. století může být vojenská síla nástrojem pro sjednání mezinárodního práva a spravedlnosti. Síla může nastoupit zejména v situaci, kdy mezinárodní společenství desítky let selhává ve své roli efektivního mediátora a vyjednavače, jako se to bohužel stalo tzv. Minské skupině v konfliktu o Karabach.