Začátkem roku 2013 třiatřicetiletý politolog Kim Angell z univerzity v Oslo, pokládaný za špičkového odborníka na specializaci zvanou „územní práva“, přišel ve své doktorské disertaci s tímto vědeckým (politologie je věda) poznatkem: „Uprchlíci by měli mít právo založit si vlastní stát na svrchovaném norském území, protože narodit se Norem je jako desetkrát vyhrát loterii. Šťastná náhoda by neměla být odměňována a lidé by měli být klasifikováni podle činů, ne genů. Všichni lidé, bez rozdílu místa narození nebo původu, by ideálně měli mít stejnou příležitost vytvářet pro sebe dobré smysluplné životy. Pro kontrolu území neexistuje žádný platný morální argument, a Norové tudíž nemají právo rozhodovat o tom, kdo se k nim nastěhuje. Uzavřít hranice uprchlíkům by byla morálně nepřípustná obrana naší šťastné náhody. Jejich základní lidské právo převažuje nad naším právem žít si, jak žijeme.“

Nelítostní zničí myšlení

Autor výše zmíněného poznatku samozřejmě počítá s tím, že takový „uprchlický stát“ (a slovo „uprchlíci“ je zde obvyklým eufemismem pro nekorektně znějící imigranty) by žil z podpory státu norského, co, pravda, vyhrál tu loterii. Akademici se často vyznačují nevědomostí, že by mohl existovat nějaký jiný způsob života než na útraty státu, vůči němuž máme přece všichni všelijaká ta práva. Nám takovýto poznatek může připadnout absurdní a ultramarxisticky úchylný. Dnes je však velmi rozšířený v západních akademických kruzích, v Norsku jen o nápadný stupínek víc vytříbený několika generacemi radikálních marxistů ovládajících státní školství. Praktikuje jej i celá evropská elita, i když jej nehlásá tak vědecky. A jestli se z něho nevyléčí, veškerému snění o světě bez padouchů a civilizaci na něm postavené hrozí utonutí v písečné poušti totalitního islámistánu. Bude přesným zopakováním stejného utonutí kdysi úspěšných kultur hinduistických, buddhistických, zoroastristických a východokřesťanských, po nichž se slehla zem pod tíhou padoušského a za náboženství vydávaného zákona, že jen jedna pravá víra má právo na vše a ostatní nemají právo na nic. Zákona, který je návodem k nelítostné válce proti všemu nezávislému myšlení, jež by byla permanentní, neboť totalita ideového monopolismu nakonec vždy nachází nepřátele i ve vlastních řadách, jen co zlikvidovala nepřátele vnější.

Nenávist k blízkému bližnímu

Kořeny sebevražedné „norské loterie“ však najdeme v oné laskavé a tvořivé židovsko-křesťanské etice a jejím ideálu důstojnosti všech, v péči o sirotky, vdovy a přivandrovalé ubožáky, což se několikrát opakuje v Bibli, a to v částech židovských i křesťanských. Přesněji řečeno je tam najdeme v podstatně v jiné podobě, než si ji dnes vykládáme. Tuto jinakost však dnešní politickokorektní, multikulturní a lidskoprávní (skoro by se chtělo říct „post-židovsko-křesťanská“) „elita“ přestala vnímat, protože v ní láska k vzdálenému převažuje nad láskou k bližnímu. Ten její soucit s nebohými není ani tak láskou k neúspěšným, jako nenávistí k úspěšným. Úspěch pro ni není výsledek nějakého snažení, nýbrž ona norská výhra v loterii. Úspěšní lidé jsou nějakou šťastnou náhodou (čili nezaslouženě) privilegovaní. Neúspěch je výsledkem spiknutí privilegovaných a neúspěšní lidé jsou jeho oběťmi. Neúspěch jedněch jim dává automaticky právo ždímat úspěch druhých, kteří svým úspěchem automaticky ztrácejí právo na cokoli. Totéž platí pro úspěšné a neúspěšné národy a státy.