Zeměmi Evropské unie se prohnal silný vítr eurokritických nálad, který kulminoval ve druhé a třetí největší zemi EU (Velká Británie, Francie), kde zvítězily populistické strany reagující na byrokratizaci centralizující se Evropy a totálně nezvládnutou imigrační politiku.

Rozžvanit do neurčita

Úspěch podobných uskupení ve státech malé a střední velikosti by se dal ještě relativizovat známými frázemi o „pevné proevropské většině“ v Evropském parlamentu. Dokonce i senzační první místo Nagela Farage v britských volbách by se dalo smést se stolu s odůvodněním, že vzhledem k tamnímu volebnímu systému stejně nemá šanci dostat se do vlády, takže co. Tím, co se však nedá „rozžvanit do neurčita“, je volební vítězství francouzské Národní fronty.

Pokud se totiž v příštích třech letech neodehraje pokus o korektury dosavadní evropské politiky, může si francouzský volič v příštích prezidentských volbách zvolit do čela státu ženu – Marine Le Penovou. Hlavní tvář pravicově populistické Národní fronty by totiž jako hlava francouzského státu měla takové možnosti, že by mohla daleko silněji otočit kormidlem ztuhlé evropské politiky. Před politiky EU stojí dvě cesty, jak se vyrovnat s eurokritickými náladami.

Jednou je akceptovat některá témata, anebo je nadále ignorovat a riskovat, že ke změně evropsko-unijní politiky dojde stejně, jen oklikou přes volby v národních státech. Dnes se nehraje o to jestli, ale kdy a jak.

Pasivní protest

Výsledky evropských voleb v Česku jsou ukázkou toho, jak politický cyklus tam a tady je odlišný. Překvapení loňských sněmovních voleb, Tomio Okamura, dramaticky neuspěl s tématem, které je v mnoha zemích západní Evropy číslo jedna – imigrace.

Češi tentokrát zvolili jako dominantní postoj pasivní protest. Jinak řečeno, stoupenci stran odleva doprava se odmítli voleb zúčastnit. Příčinou bylo jednak míjení mnoha stran se svými voliči. Například reprezentace české levice je demonstrativně proevropská, zatímco jejich voliči mají k integraci kritický postoj. V opačném gardu se to odehrávalo na pravici.

Další příčinou pasivního protestu bylo fatalistické přesvědčení, že země s 21 europoslanci stejně nic nezmůže a že plaveme na lodi, kde jedna malá plachta kurs nezmění. Téměř to připomínalo reálie úplně jiné doby a jiné epochy.

Dalším momentem bylo, že došlo k totálnímu rozvolnění vazeb politická strana – volič a strany ztratily schopnost  ty „své“ mobilizovat, přičemž mnoho z nich neví, jestli jsou to vůbec ještě ti „jejich“.

Na českém politickém trhu zřejmě nastalo období převrstvování a přestrukturovávání, které se v budoucnu nevyhne žádnému subjektu.

Dopad na pravici

Na české pravici byl největším překvapením pražský intelektuální klub (Svobodní). Jejich jednomandátový úspěch je svědectvím, že v tomto typu voleb, navíc při tak nízké volební účasti, mají šanci prorazit názorově silné a namotivované menšiny. Jedno eurokřeslo pro jejího předsedu však nemůže změnit dosavadní směřování Svobodných. Otcům-zakladatelům se totiž od roku 2009 nepodařilo změnit debatní uskupení v plnohodnotnou stranu. A tak to asi zůstane.

Téměř vítězství TOP 09 má základ v celkové politické roztříštěnosti (vítěz se čtyřmi mandáty), ale současně jde o odlesk prezidentské volby, která byla příznivci Karla Schwarzenberga prožívána jako malá emocionální revoluce, z níž žijí dodnes. Spásou i zkázou TOP 09 zůstává její volební geografie, přesněji řečeno regionalizace jejich volební základny do Prahy a jejího středočeského příměstí.

V tomto smyslu je topka zrcadlovým obrazem převážně jihomoravských lidovců, což s sebou nese rizika do budoucna, pokud se najde strana schopná oslovit velkoměstské publikum.

V kleštích

Vzhledem k volební účasti nemůžeme pro českou politiku z výsledků těchto voleb vyvozovat hluboké závěry. Kdybychom to udělali, museli bychom konstatovat, že postavení ODS je tragické. Dlouhodobá pozice mezi TOP 09 a Svobodnými by totiž byla horší než špatná. Kdo chce volit měkkou pravici, dá hlas TOP 09, kdo naopak tu zásadovou, volí Svobodné.

ODS v takovém uspořádání by byla jen stranou nostalgie po starých bohatýrských časech. Jestli je toto postavení reálné, ukážou senátní a komunální volby v říjnu 2014, které budou mít výrazně vyšší vypovídající hodnotu.

Už dnes se dá odhadnout, že jejich hlavním rysem bude pokračující roztříštěnost politické scény (a tedy jednotlivých zastupitelstev a senátu). Bude se prohlubovat to, co je patrné už z několika posledních voleb – voliči levice volí primárně podle peněženky a nevadí jim skandály jejich politických reprezentantů.

Naopak u voličů pravice bude hlavním kritériem důvěryhodnost hlavního lídra. I z toho důvodu se dá předpokládat, že výsledky ODS nejen v různých městech, ale i městských částech budou dramaticky odlišné – někde bude ODS vítězit, jinde se zařadí mezi outsidery. Dramaticky se to projeví hlavně v Praze. Tam se skutečně rozdají karty, které ovlivní politiku na dlouhá léta dopředu.