Příklad ovoce lži v nás: Dvanáctileté dívce museli uřezat nohu nad kotníkem, aby jí zachránili život. Její otec ale odváží dceru z nemocnice a nechává ji léčit „zázračnou“ léčitelkou. Přítel ho varuje a naléhá, aby dítě vrátil do nemocnice, aby „léčitelka“ svým šarlatánstvím nezpůsobila smrt dítěte. Otec se na přítele urazí a stojí na svém. Za několik týdnů děvče umírá. Ještě po 20 letech ale otec nedá na šarlatánku dopustit, a svého dobrého přítele nenávidí. Nepochopitelné! Toto je ovoce zaslepenosti hříchem! Podobných případů jsou tisíce.

Zde prostě rozum, objektivní pravda nefunguje! Dědičný hřích je naprogramované ničení a sebeničení morální i fyzické, časné i věčné! Někteří demagogové a filosofové ale tvrdí, že hřích neexistuje! Odpovědí je: zrušte tedy soudy, věznice, spravedlivé zákony, zrušte policii i státní obranu. Hřích tu ale je a činí nešťastnými jedince, celé národy i celé lidstvo. Kdo nás vysvobodí z této smrti? Jen a jen náš Spasitel Ježíš Kristus!

Reakce naší porušené přirozenosti – „starého člověka“

Jak reagujeme, když nám někdo poví tvrdou pravdu o chybách, které děláme, či zlozvycích anebo zanedbávání pracovních či rodinných povinností? Reakcí je, že se člověk urazí, protože nesnáší objektivní pravdu.

Zdroj konfliktů – subjektivní pravda

Je objektivní pravda, ale lidé mají svou, subjektivní polopravdu, které se drží. A proto nastávají konflikty mezi lidmi. Z toho důvodu v každé společnosti v historii lidstva byly vždy zákony, které trestaly ty, kteří prosazovali subjektivní pravdu, kterou vážně ubližovali druhým.  

Příklad subjektivní pravdy: Před rozvodem všichni přítomní svědci na soudu, když slyšeli výpověď muže, dali mu plně za pravdu, že on je nevinen a žena je mimořádně zlá. Když pak mluvila žena, téměř jim tekly slzy ze soucitu, jakou se stala obětí a jaký je on zločinec.

Dnes vystupují celé systémy lži, které lidi masově klamou, takže už ztrácejí smysl pro rozlišování objektivní pravdy. Mezi ně patří současné globalistické programy a ideologie NWO. Příkladem je tzv. gender. Oficiálně lžou a popírají tu nejprimitivnější realitu, že muž je mužem a žena ženou.

Toto je ovoce ložiska zla a lži, dědičného hříchu v nás, který má subjektivní pravdu (sebeklam), a objektivní pravdu nevnímá a odmítá.

Tajemství dědičného hříchu je možno pochopit jenom ve vztahu ke Kristově kříži a Jeho výkupné smrti. Boží slovo nám ukazuje na dvě protichůdné polarity – na Adama a na Krista. Kdo zůstává v Adamovi, je ve smrti a otroctví. Kdo vchází do Kristovy smrti, ten má nový život a pravou svobodu.

Kardinál J. Ratzinger píše: „Neschopnost pochopit dědičný hřích a neschopnost ho vysvětlit věřícím, je skutečně jedním z nejzávažnějších problémů současné teologie a pastorace. Z křesťanského hlediska je ‚osvobození‘ především osvobozením od otroctví hříchu, a to je v Kristu…“

Boží život v Kristu (obr. 1)

My jsme se narodily jako děti Adamovy bez Božího života. Pokud se znovu nenarodíme a zůstaneme v tomto stavu duchovní smrti, budeme věčně zavrženi. Ježíš řekl: „Musíte se znovu narodit, co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3,6n) Jak se máme znovu narodit? Jde o přijetí Pána Ježíše do svého života skrze víru! „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12). „Bůh nám dal život věčný, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá života.“ (1J 5,11-12) Máš už nyní život věčný? Pokud máš Syna, pak máš i Jeho život i Jeho spravedlnost.

Bůh stvořil anděly, archanděly, serafy… (viz obr.) Život těchto duchovních bytostí je v blízkosti Boha. Nám se však dostalo větší důstojnosti. My máme v Kristu život přímo v Bohu! Sv. Augustin se domnívá, že toto dílo je o mnoho větší než stvoření nebe a země, neboť nebe i země pominou, ale věčný život nikdy neskončí.

Skrze kříž a smrt ke svobodě

Adam jednal sám ze sebe, odděleně od Boha. V tom byla celá tragédie ráje. Ježíš jednal naopak ve všem v závislosti na Bohu. Jeho programem bylo: „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42)

Můžeme říci, že každé Ježíšovo dílo konané na této zemi, bylo založeno na principu smrti a zmrtvýchvstání, i když skutečné dílo Golgoty mělo přijít až na závěr Jeho života. Bůh rozpozná jako své služebníky jen ty, kteří prošli smrtí k základu vzkříšení.

V Mk 8,35 mluví Pán Ježíš o duševní aktivitě člověka a o nutnosti ztratit svou duši pro Něho a pro evangelium. V duši je sídlo našich vztahů (k sobě, lidem, věcem…). Často to, co musíme ztratit, a s tím zároveň v dané chvíli i svou duši, není nějaký hřích, ale jde o skrytou lásku, která skrze přirozenou náklonnost mění náš správný směr. Ano, lidská náklonnost hraje důležitou roli v našem životě, proto musí přijít kříž a dělat očistnou práci. Mnohdy jediný pohled nazpět může rozhodnout o všem. Člověk ztratí ze zřetele věčné hodnoty i Boží světlo, zahledí se na marnosti a ve falešném světle ztrácí Boží království.

Proč se v nás Boží život tak málo projevuje? Proč je tento Boží život tak málo viditelný? Důvod je, že ještě žijeme ve své duši (ve své vůli, ve svém rozumu…), pracujeme a sloužíme ve vlastní síle. Nebereme sílu od Boha. Nezávislá duše stojí v cestě novému životu. Proto ji musíme ztrácet pro Pána Ježíše.

Závislost na Bohu: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život“ (2Kor 4,11). Co to znamená? Znamená to jednoduše, že nebudeme dělat nic bez spoléhání se na Boha. Nebudu spoléhat sám na sebe. Tím, že Adam jedl zapovězené ovoce, přivlastnil si vnitřní moc jednání a rozhodování, to ale byla moc nezávislá na Bohu. Tou plnil ne vůli Boží, ale vůli satana. Proto nemůžeme jednat podle vlastní iniciativy. Musíme žít Jeho životem a od něho musíme dostávat všechno. Toto je život v druhém Adamovi – v Kristu!

Právnická osoba: Katechismus klade otázku: Jak se Adamův hřích stal hříchem všech jeho potomků? Tak, že vyšli už z duchovně mrtvého Adama. Ten, kdo je mrtvý, je už neschopný předávat život. Předává jen to, co sám má – duchovní smrt. Jeho potomci se rodí takoví, jaký je on – duchovně mrtví. Vše, co potřebujeme udělat, je oddělit se od Adama a vejít v Krista. On se pak stane naším životem. Bůh v určitém smyslu pohlíží na Krista stejně, jako pohlíží na Adama. Bůh pokládá Adama a každého, kdo pochází z něho, za jediného člověka. Tímtéž způsobem pokládá i Krista za hlavu a každého, kdo pochází z Něho, shrnuje do jediného nového člověka, který žije Jeho životem. To je něco jako právní pojem „právnická osoba“. Součástí této jednotící osoby je každý z nás, kdo přijal Ježíše za svého Spasitele a Pána. Cokoli udělá právnická osoba, to se vztahuje na každého!  

Dvě otázky a odpovědi k Ř 5,12

1.     Které dvě negativní reality přišly na svět skrze jednoho člověka? Hřích a skrze hřích smrt.

2) Kolik lidí zasáhla smrt a proč? Všechny, protože všichni v něm zhřešili. (kromě Bohorodičky!)

Zůstáváme-li v Adamovi, jsme duchovně mrtví. Zůstáváme-li v Kristu, máme Jeho život.  

Hřích, starý člověk a tělo (obr. 2)

„Víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili… nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj…“ (Ř 6,6-13)

V tomto úryvku máme tři důležité činitele. První je hřích, druhý je starý člověk a třetí je tělo. Pod pojmem tělo se nemyslí jenom naše biologické tělo s jeho údy a pěti smysly, ale myslí se tím také mohutnosti naší duše, jako je rozum a vůle.

Hřích je personifikován vládcem, který spoutává a nutí člověka páchat všechny konkrétní hříchy. Člověk se stává otrokem hříchu, je podřízen tomuto tyranovi a vykonává všechny jeho příkazy.

Starý člověk, o němž se zmiňuje Bible, je naše přirozenost v Adamovi. Hluboko v člověku je láska ke hříchu. Když se objeví pokušení, člověk se raduje, že slyší jeho výzvu a šťastně podlehne jeho moci. Hřích je mocný činitel, pokud se navíc v konkrétní situaci setká se starým člověkem, výsledkem je okamžitá spolupráce.

V této sestavě tito dva hledají nějaký nástroj a objevují tělo. Duševní mohutnosti těla zaměstnávají údy. Buď uloží očím, aby se dívaly, uším, aby poslouchaly nebo rukám, aby se pohybovaly. Tímto způsobem tělo vykonává rozkazy diktované hříchem a podporované starým člověkem. Hřích je šéfem, starý člověk se podřizuje jeho rozkazům a tělo je vykonává prakticky ve formě prohřešků. Tito tři tvoří jednotu. Souhlasí jeden s druhým. Výsledkem jejich spolupráce je množství hříchů, které pácháme.

Spoluukřižování, smrt (obr. 3)

„Adam se stal duší živou“ (1Kor 15,45). Hříchem ztratil spojení s Bohem a zůstal mu jen duševní (psychický) život, který je skrze hřích napojen na satana. Stal se na Bohu nezávislý, a tím podobný ďáblu.

Nezávislé rozvíjení duševního života odvádí od Boha a vede k sebezbožšťování („Budete jako Bůh, jako bohové“ /Gen 3,5/). Východiskem je Kristova smrt: „Křtem jste byli ponořeni do Kristovy smrti.“ (Ř 6,4) Chození ve víře znamená realizování našeho křtu! Pokud se vírou sjednotím s mocí Kristovy smrti, zde je hřích i ďábel přemožen a je tu přemožen i starý člověk.

Jak je to s tělem? Starý člověk je ukřižován a je v Kristově smrti, proto nemůže moc hříchu ovládat tělo. Tělo již neposlouchá hřích ani nesouhlasí s jeho návrhy. Za těchto okolností nemá tělo již co dělat, přestává být zaměstnáno. Dříve má ústa soustavně kritizovala, nyní už tímto způsobem nefungují; přišla o svou práci. Mé nohy, jež byly zvyklé chodit po svých cestách, už po nich nechodí; nejsou rovněž zaměstnané. Mé oči, uši, a dokonce celé mé tělo, se stalo nezaměstnaným (katargethé) vůči hříchu.

Duch Svatý, nový člověk a tělo (obr. 4)

Co znamená mít účast na Kristově vzkříšení? Duch Svatý obnovuje v pokřtěné duši moc nového života. Potom tělo, to je rozum, vůle a údy těla, se stanou nositeli tohoto života (srov. Gal 5,25).

„Aby se Jeho Duchem ve vás posilnil a upevnil vnitřní (nový) člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ (Ef 3,16)

V tomto úryvku máme rovněž tři důležité činitele. První je Duch Svatý, druhý nový člověk a třetí je tělo (srdce). Místo hříchu, který byl personifikován jako otrokář a tyran, se ujímá vlády Duch Svatý. „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha!“ (Ř 8,9).

Nový člověk, o němž se zmiňuje Bible, je naše nová přirozenost, kterou jsme obdrželi, když jsme byli znovuzrozeni (J 3,7).

Když je skrze akt víry a úkon lásky starý člověk (Adam) v dané situaci ponořen do Kristovy smrti, znamená to, že v tomto okamžiku byla v nás aktivována moc Krista vzkříšeného (nový člověk). Nový člověk reaguje velmi odlišně od starého. Vábení hříchu již nenaslouchá, nikdy nepudí tělo, aby páchalo zlo. Nový člověk se staví co nejrozhodněji proti hříchu, je hluchý k jeho návrhům. Tedy tu nejde na prvním místě o přímý boj s hříchem, ani o zevnější umrtvování těla, ale jde o změnu podstaty skrze víru. V této nové sestavě – Duch Svatý a nový člověk – hledají také nějaký nástroj a stává se jím tělo. Tímto způsobem tělo vykonává rozkazy inspirované Duchem a přijaté novým člověkem. Duch Svatý se nyní ujal vlády místo hříchu (který byl šéfem). Nový člověk se nyní podřizuje rozkazům Ducha a tělo je prakticky vykonává ve formě plnění Boží vůle. Tito tři tvoří jednotu, souhlasí jeden s druhým a výsledkem jejich spolupráce je ovoce Ducha (viz Gal 5,22).

Nový život nefunguje (obr. 5)

Nestačí, že jsme byli pokřtěni, že jsme se obrátili od světa, že jsme Krista přijali jako Pána a nestačí, že jsme v plnosti přijali téhož Ducha jako apoštolé. My musíme také podle Ducha žít a to je boj! „Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem temna.“ (Ef 6,12)

Žít novým životem je podmíněno „chozením ve víře“ (Ř 6,11). Jakmile přestanu bdít (srov. Mt 26,41), pak skrze vlažnost automaticky starý člověk sestupuje z kříže, „oživne“ a paralyzuje nový život, ujme se vlády (viz obr. 5) a z těla si znovu učiní nástroj hříchu (srov. Ř 7,5).

Proto musíme znovu a znovu vcházet skrze úkon kajícnosti a víry do smrti s Kristem (srov. 2Kor 4,10n) jinak starý člověk bude plodit žárlivost, pýchu, vraždy, cizoložství atd.  

Kristus zaplatil na kříži svou krví za naše hříchy. Spolu s ním byl na kříži také ukřižován náš starý člověk (Adam). Kristus se stal náhradou za naše hříchy, stejně jako i za naši adamovskou přirozenost. Toho dne byly na kříži nejen naše hříchy, ale i naše přirozenost. Když byl ukřižován Kristus, byli jsme i my (naše adamovská přirozenost). Jestliže pochopíme tento jediný bod, zbytek bude jasný: „Spolu s Kristem jsem (adamovská přirozenost) ukřižován, nežiji už já (ego), žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)

Chození ve víře (obr. 6)

Pokud není starý člověk na kříži, nežije ve mně Kristus (obr. 5). Pokud je starý člověk v konkrétní situaci na kříži a ve smrti s Kristem skrze bdělost víry (obr. 6), hřích nepůsobí na tělo a tehdy „žije ve mně Kristus“, a to skrze Ducha Svatého. Toto je chození v Duchu, život vítězný, život svobody! Toto se potřebujeme naučit prožívat především na vnitřní modlitbě. „Nemohli jste alespoň hodinu (denně) bdít se mnou?“ (Mt 26,40)

„Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden Duch. Cožpak nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha Svatého, který ve vás přebývá. Nepatříte sami sobě, proto svým tělem a svým duchem oslavujte Boha.“ (2Kor 6,17-20)

Vzorem života v Kristu je nám apoštol Pavel: „Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci.... Duchem Svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží... jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme, nic nemáme a přece nám patří vše.“ (2Kor 6,4-10)

„Všechno obnovit v Kristu“ (sv. Pius X.)

Zdrojem naší víry je Kristus. Nemáme-li utvořen vztah ke Kristu, nemáme žádnou moc. Nemá smysl pouze něco povrchně vyvozovat a diskutovat.

Pravé křesťanství nás tudíž na prvním místě vyzývá, abychom navázali skrze obrácení a pravdivé pokání vztah s Kristem. Teprve až bude tento vztah navázán, nastoupí následování Krista a teprve potom živá teologie.

Závěr:

Tajemství dědičného hříchu je možno pochopit jenom ve vztahu ke Kristově smti a vzkříšení.

Boží slovo nám ukazuje na dvě protiležné polarity – na Adama a na Krista.

Kdo zůstává v Adamovi, je ve smrti a v otroctví, kdo vchází do Kristovy smrti, ten má nový život a pravou svobodu!

Existence dědičného hříchu v každém člověku je nejpodstatnější příčinou, proč pohanská náboženství nemohou nikoho spasit, ale naopak, udržují ho v temnotě a klamu. Jedině víra v Krista a sjednocení s Ním skrze křest činí z člověka dítě Boží. „Já jsem Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Mě.“ (J 14,6).