Slova vyřknutá soudcem Sovákem a zaznamenaná policejním odposlechem. I kdyby soudci Sovákovi nebyla v právě probíhající kauze úplatků prokázána vina; citovaná věta odsuzuje českou justici, její strukturu a prokorupční nastavení. Soudce vrchního soudu (a bývalý soudce Nejvyššího soudu) je přitom prvním spoluautorem tlusté modrobílé knihy s omyvatelným přebalem a názvem Trestní zákoník (dříve zákon) a trestní řád, která stojí či leží v každé policejní služebně a kanceláři státního zástupce. Tento muž, guru trestních orgánů, vnímá nevinu jako obchodovatelnou komoditu - nezaplatíš, nejsi nevinen. Je to zase exces jednotlivce, jak přispěchali okamžitě s vysvětlením justiční celebrity? A kolikátý, počítá je ještě někdo? Kdeže, to je systém.
Chtěl-li by někdo získat s nadhledem obrázek českých soudních poměrů 21. století, postačí mu přečíst si něco z ruských klasiků 19. století – Gogola nebo Čechova. Oba literáti humorně kritizovali korupční systém carského Ruska, ve kterém i babička nesla na soud jako úplatek husu, aby dostala spravedlivého rozhodnutí, systém, jenž navenek působil seriózně, uvnitř byl prohnilý, a proto byl objektem ironie a zesměšnění ze strany spisovatelů.
I česká justice navenek působí vážně – ctihodní pánové a ctihodné dámy (čtyři stále stejní lidé) v televizních diskuzích odborně hovoří o právním státě, ústavě, a vůbec o spravedlnosti. Radost poslouchat, při nedělním obědě.
A pak tu máme cca tři tisíce soudců, kteří nikde nehovoří, ale vydávají rozhodnutí. Právní řád je složitý a vydat spravedlivé rozhodnutí, a ještě je odůvodnit, to je dřina. Kde vzít motivaci? Když vás to nebaví a jste zajištěn.
Máme v České republice zmiňovaných tři tisíce soudců, ale nikdo oficiálně nechce spočítat, kolik to je rodin. Odhadem ne více než dvě stě, spíše méně. Pro pochopení – soudce není izolovaný jedinec, má bratra, manžela, rodiče, zetě, švagra, či jen kamaráda ze školy, atd. Tito lidé jsou často též soudci, státními zástupci nebo advokáty. Dvě stě rodin ovládá stát střední velikosti, jímž Česko je. V civilizovaném světě nemyslitelné. Jak se to u nás mohlo stát?
Pro pochopení současného stavu musíme udělat exkurz do minulosti. Před rokem 1989 funkce soudce neměla vážnosti. Právníci upřednostňovali zaměstnání ve státní advokacii, státním notářství nebo v podnikové sféře. Být soudcem byla prohra. Jednak jste byl pod politickým dohledem (o politických rozsudcích tu není třeba psát), a jednak, nešlo si přivydělat (na rozdíl od jiných profesí). Vládnoucí strana excesy soukromoprávního charakteru v justici nepřipouštěla; vznik justičních rodin nebo partiček, jež by profitovaly na systému, nebyl možný.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
Tomio Okamura byl položen dotaz
Věříte v nezávislý proces?
Tvrdíte, že je to vaše trestní stíhání politický proces. Ty ale rozhodně neprobíhaly podle nějakého práva. Co tedy čekáte od toho vašeho procesu? A fakt myslíte, že nějaký politik, může ovlivňovat soudní moc u nás? Jestli ano, co uděláte, aby k tomu nedocházelo, když budete ve vládě?
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
wwww Jinde na netu:
reklama
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.
Další články z rubriky
11:34 Jiří Weigl: Muži v ofsajdu
Denní glosy Jiřího Weigla
