Před sedmdesáti osmi lety proběhlo v Lidicích jedno z dramat druhé světové války. Žádná, sebevěrnější rekonstrukce, nemůže zopakovat jeho reálnou hrůzu. Nelze ho autenticky prožít. Můžeme si ale brát poučení z toho, co víme. Jsou doklady o vraždění lidických mužů, žen a dětí, o rozšlapání eucharistie po zemi kostela, o postoji faráře Štemberky, který odmítl nabízenou milost, aby doprovodil své farníky na popraviště, možná snad také že nechtěl být živým svědkem těchto hrůz.

Víme, že Lidice probudily svědomí mnoha lidí a vyburcovaly je k zápasu se zlem. Měly by udržovat bdělým i naše svědomí. Ve zcela jiných podobách musíme dnes a stále čelit témuž zlu, protože jako je jen jeden nedělitelný mír nesený pravdou a zarámovaný spravedlností, je také jediné, byť mnohotvárné zlo, kterým je lež pyšnící se svou silou. A dnes jakoby tento zlý had lži již znovu syčel a rozséval zbytečnou nenávist, neuspořádanou kritiku a podezřívání, posuzování a kádrování, které je hodné gestapa či státní tajné policie bývalého režimu a největších demagogů v dějinách lidstva vůbec.

Kéž bychom si uvědomili, že tu čelíme maškarádě zla, jejíž cíl není o nic menší, než odstranit Boha z našeho života; že tu čelíme neviditelnému nepříteli celého lidstva. Naděje v Kristu nám říká, že i tento zápas musíme vyhrát, protože On je s námi. Tak jako se nacistům nepodařilo vymazat Lidice, nepodaří se ani dnešnímu zlu odstranit to, v co věříme a co je nám svaté.