Budoucí identita je poté zásadně jiná (multikulturní, multietnická, multináboženská a multisexuální). V současnosti se tato budoucnost projevuje bojem o slova a znaménka v rovnoprávném pojetí jazyka (genderování), v postkoloniálním pohledu na pomníky a slepá místa dějin, ve veřejných omluvách politiků za použití nedávno tabuizovaných slov.  Veřejné omlouvání politiků za to či ono se mezitím vžilo, častá je omluva za závislost na ruském zemním plynu či za Putina (respektive „Gasputina“- podle vzoru písně od Boney M.). Hned v úvodu díla k omluvám patří i omluva německé ministryně zahraničí Analeny Baerbockové. Byla obviněna, že vyslovila tabuizované slovo „negr“ namísto, aby použila výraz „n-slovo“. Takto se provinila „reprodukcí“ rasistického slova. A musela čelit „shitstormu“ ze své vlastní strany (Zelení) a od jiných. Takže se nakonec veřejně omluvila a tak i připojila k snad už ke stovkám dalších omluv veřejných činitelů. George Orwell a renitentní starosta Zelených Boris Palmer z universitního města Tübingenu nechají pozdravovat. Historku autoři ovšem nevypráví jen tak na úvod. V podání Gerstnerové to není jenom úsměvná historka, ale jedno ze znamení doby, která po pěti set letech patriarchátu spěje k něčemu novému a to nové začíná přechodem k rovnoprávnému jazyku. V tomto kulturním boji na konci epochy „starého bílého muže“ zavedla jako televizní moderátorka v hlavních zprávách genderovou hvězdičku do mluveného projevu: jako zlomek vteřiny trvající pauzu ve výslovnosti rovnoprávného slova pro všechna pohlaví (např. „Wähler*innen“ - což se nedá přeložit).

Tématem jazykové kritiky je tedy gramatická nerovnost ženského pohlaví a „generické maskulinum“ (voliči, učitelé lékaři) zamlčující přítomnost žen. Hledání nápravy vede v prvním kroku ke tvorbě „rovnoprávných“ výrazů. Namísto „učitelé“ tedy „učitelé a učitelky“ a pod. Další vylepšení rovnoprávnosti je typu „ministrYně“ - v češtině nemožné. Navíc je opět binární a tedy vynechává sexuální menšiny (LGBTQIA). Nutný je proto další krok a tím je vsunout mezi „muže a ženy“ genderovou hvězdičku za sexuální menšiny. V němčině je to nezvyklé, ale ještě na hranici mrzačení jazyka: „Wähler*innen“. Zachránci jazyka Goetha a Schillera tím samozřejmě nejsou nadšeni. Ale skutečnost, že samotná skupina LGBTQIA představuje v Německu dva a půlmiliónu osob propůjčuje této reformě zcela jistě rámcovou vážnost.

Co je pak „národní identita“, respektive jakou tvář má mít příští „národní identita“ vzhledem k tomu, že všechny identitní skupiny bojují o novou budoucnost odděleně- jak je již známo od roku 1977 z USA (Combahee River Collective). Fukuyama v tomto směru pleduje pro širší pojetí identity a A.Assmanová s ohledem na budoucnost členských států Evropské unie pro závazné překonání nacionalismu. Autoři nové knihy o identitě nenechávají nikoho na pochybách, že vidí ještě další alternativu: „Cílem není, jak stará levice neúnavně opakuje, štěpení, ani kultura pranýřování nebo mobbingu, nýbrž to samé, co stará levice vždy chtěla, ale uskutečnila jenom částěčně: universální platnost a prosazení lidských práv. Ty početné skupinečky nové levice pochodují dnes sice odděleně, ale ve stejném směru. Ke skutečné rovnosti pro skutečně všechny. Teprve potom, až bude dosaženo tohoto cíle, nebudou identity hrát žádnou roli“.